„Upírem ale Ulrich rozhodně nebyl. Je to velké nedorozumění. Pokud vrchní Ulrich někdy někomu pil krev, tak to bylo zaživa,“ usmál se žďárský muzejník Stanislav Mikule.

Jan Alois Ulrich stál v čele panství, které v té době spadalo pod Moravský náboženský fond. Coby vrchní tam působil dvacet let, od roku 1796.

Ceny pohonných hmot v Pelhřimově v březnu 2021.
Dražší až o pět korun za litr: ceny benzínu a nafty na Vysočině raketově rostou

„Doba, ve které žil, nebyla jednoduchá. Jakožto zástupce státní mašinérie musel plnit nařízení shora. To platilo i pro odvody, kterým se místní obyvatelé bránili. Mladí lidé odmítali jít bojovat a tak se schovávali v lese. Část výslechů se pak odehrávala i ve žďárském klášteře a zřejmě u nich Ulrich byl. Taky se tehdy vymáhala robota. Ulrich byl zkrátka vždy u nepopulárních věcí,“ nechal se slyšet Stanislav Mikule.

Proháněl se na obrovském zvířeti

Ulrichův pochybný věhlas neskončil ani po jeho smrti v roce 1817. Spíše naopak. „Nejprve se začal zjevovat. Lidé ho třeba viděli sedět na pařezu u lesa. Pak se začal projevovat aktivitou, která po sobě zanechávala stopy. Proháněl na obrovském zvířeti s volskou či telecí hlavou a velkými kopyty, po nichž zůstávaly stopy na poli,“ pokračoval Stanislav Mikule.

Ulrichovy strašidelné projevy se posléze stupňovaly. V bývalém klášteře se začal projevovat jako poltergeist. „Úředníkům rozhazoval lejstra. Zničehonic se také třeba otevřela dvířka od pece a z ní vylétl do místnosti popel. Ale nejčastěji strašil na záchodcích. Přemýšleli jsme, proč zrovna tam a vysvětlení je jednoduché. Kde jinde je člověk bezmocnější, než na záchodě se staženými kalhotami?“ odpověděl otázkou Stanislav Mikule.

Podjezd silnice I/37 cyklostezky ze Žďáru nad Sázavou na Stržanov při její stavbě.
Tragédie ve Žďáře: babička bourala na vnukově koloběžce, těžké zranění nepřežila

Nezapomenutelné prý byly jeho noční jízdy v ohnivém kočáře. „Dokázal přejet přes pole tam, kde by se normální kočár bořil. Také si cestu krátil po hladině Bránského rybníka. A tradovalo se, že stával na lávce která vede k Novému Dvoru a tam pohlavkoval úředníky,“ řekl Stanislav Mikule.

Bili se až do rána

Vrcholem Ulrichových kousků byla výplata uznávaných žďárských siláků, jako byl třeba Domín. „Vyzval ho k souboji a bili se spolu až do rána. Nakonec ho nechal v roztrhaných šatech ležet u Zelené hory,“ připomenul žďárský muzejník.

Výhled z věže kostela svaté Kunhuty.
Mekka biatlonu jako na dlani: věž novoměstského kostela nabízí pohádkový výhled

Žádný oficiální záznam o Ulrichově posmrtném řádění se ale nenašel. „Všechno se dochovalo pouze ústně. Není žádný doklad přímého strašení. A ani toho, že by byla po jeho smrti dělaná exhumace,“ poznamenal Mikule.

Dodnes se ani předně neví, kde byl Ulrich vlastně pohřben. „Mohlo to být na Dolním hřbitově, ale vzhledem k tomu, že přispíval i na opravu Zelené hory, mohl mít hrob také tam. Dokonce věnoval na Zelenou horu i zvon umíráček. Bylo na něm napsáno jeho jméno,“ konstatoval Stanislav Mikule.