„Upírem ale Ulrich rozhodně nebyl. Je to velké nedorozumění. Pokud vrchní Ulrich někdy někomu pil krev, tak to bylo zaživa,“ usmál se žďárský muzejník Stanislav Mikule.
Jan Alois Ulrich stál v čele panství, které v té době spadalo pod Moravský náboženský fond. Coby vrchní tam působil dvacet let, od roku 1796.
„Doba, ve které žil, nebyla jednoduchá. Jakožto zástupce státní mašinérie musel plnit nařízení shora. To platilo i pro odvody, kterým se místní obyvatelé bránili. Mladí lidé odmítali jít bojovat a tak se schovávali v lese. Část výslechů se pak odehrávala i ve žďárském klášteře a zřejmě u nich Ulrich byl. Taky se tehdy vymáhala robota. Ulrich byl zkrátka vždy u nepopulárních věcí,“ nechal se slyšet Stanislav Mikule.
Proháněl se na obrovském zvířeti
Ulrichův pochybný věhlas neskončil ani po jeho smrti v roce 1817. Spíše naopak. „Nejprve se začal zjevovat. Lidé ho třeba viděli sedět na pařezu u lesa. Pak se začal projevovat aktivitou, která po sobě zanechávala stopy. Proháněl na obrovském zvířeti s volskou či telecí hlavou a velkými kopyty, po nichž zůstávaly stopy na poli,“ pokračoval Stanislav Mikule.
Ulrichovy strašidelné projevy se posléze stupňovaly. V bývalém klášteře se začal projevovat jako poltergeist. „Úředníkům rozhazoval lejstra. Zničehonic se také třeba otevřela dvířka od pece a z ní vylétl do místnosti popel. Ale nejčastěji strašil na záchodcích. Přemýšleli jsme, proč zrovna tam a vysvětlení je jednoduché. Kde jinde je člověk bezmocnější, než na záchodě se staženými kalhotami?“ odpověděl otázkou Stanislav Mikule.
Nezapomenutelné prý byly jeho noční jízdy v ohnivém kočáře. „Dokázal přejet přes pole tam, kde by se normální kočár bořil. Také si cestu krátil po hladině Bránského rybníka. A tradovalo se, že stával na lávce která vede k Novému Dvoru a tam pohlavkoval úředníky,“ řekl Stanislav Mikule.
Bili se až do rána
Vrcholem Ulrichových kousků byla výplata uznávaných žďárských siláků, jako byl třeba Domín. „Vyzval ho k souboji a bili se spolu až do rána. Nakonec ho nechal v roztrhaných šatech ležet u Zelené hory,“ připomenul žďárský muzejník.
Žádný oficiální záznam o Ulrichově posmrtném řádění se ale nenašel. „Všechno se dochovalo pouze ústně. Není žádný doklad přímého strašení. A ani toho, že by byla po jeho smrti dělaná exhumace,“ poznamenal Mikule.
Dodnes se ani předně neví, kde byl Ulrich vlastně pohřben. „Mohlo to být na Dolním hřbitově, ale vzhledem k tomu, že přispíval i na opravu Zelené hory, mohl mít hrob také tam. Dokonce věnoval na Zelenou horu i zvon umíráček. Bylo na něm napsáno jeho jméno,“ konstatoval Stanislav Mikule.