„Každou chvíli se mi někdo ozve, že shání zahrádku. Volné pozemky ještě máme, ale není jich nijak moc,“ vyjádřil se Josef Hedbávný, předseda představenstva územního sdružení Českého zahrádkářského svazu (ČZS) Žďár nad Sázavou. Každá zahrádkářská kolonie má dle jeho slov provozní řád i ceny nastavené jinak. Pro všechny je ale společná stokoruna za roční členskou známku ČZS. Dále se platí za vodu, nájem a příspěvky do společného fondu, z nějž jsou pak dotovány třeba úpravy společných prostor a zvelebování osady.

„Například u nás cena činí 2,2 koruny za metr čtvereční ročně, přičemž je v tom započten nájem i voda. Výsledná suma pak tedy samozřejmě závisí na velikosti pozemku. Většina lidí obhospodařuje plochu kolem 200 metrů čtverečních, lze se ale domluvit i na poskytnutí menší, zhruba poloviční zahrádky. Někteří zahrádkáři ale zvládnou pečovat i o dvě parcelky, těm pak za druhý pozemek účtujeme už jen za vodu – jsme rádi, že se o zahrady starají,“ vysvětlil Otakar Šuhaj, místopředseda a tajemník Základní organizace ČZS Stalingrad, Žďár nad Sázavou 3.

Tato zahrádkářská kolonie platí za největší a nejstarší v okresním městě – její vznik se datuje do roku 1957. Rozkládá se na okraji Žďáru ve směru na Hamry nad Sázavou na ploše přibližně 18 tisíc metrů čtverečních, bez přístupových komunikací. „Máme zhruba 360 zahrádek, přičemž kolem tří set jich je plně obsazených,“ přiblížil Otakar Šuhaj.

„Osadníci“ se tam několikrát do roka scházejí i na společné brigády a pracují na zvelebení kolonie nebo jejího okolí. Ti, kteří se nezapojí, potom neúčast pokryjí zaplacením příspěvku. Společné brigády jsou jednou z příležitostí, jak se mohou zahrádkáři mezi sebou více seznámit. Dalšími akcemi je pak například výroční schůze, organizace výstavy vypěstovaného ovoce, zeleniny a květin nebo zájezd.

Tento rok například „osadníci“ vyrážejí 19. května na zámek Žleby a na expozici kvetoucích rododendronů a azalek. Kromě toho se ale samozřejmě lidé potkávají v hlavní sezoně přímo v kolonii při obdělávání zahrádek. „Moje maminka vlastnila zahrádku na Stalingradě. Vzpomínám na to moc ráda, měli jsme tam kamarády a trávili tak s nimi hodiny na čerstvém vzduchu. Pomáhali jsme taky s pletím plevele a pak hlavně se sklizní. Občas jsme chodili tajně ochutnávat i plody práce ostatních zahrádkářů,“ prozradila se smíchem Jana Hořínková ze Žďáru nad Sázavou.

Společenský aspekt zahrádkaření potvrzuje i Otakar Šuhaj. „Lidé se tady potkávají, seznamují… Vytvořily se i nějaké party, které pak společně slaví třeba narozeniny a scházejí se,“ podotkl tajemník. Podle jeho slov v zahrádkářském klanu přibývají, a to hlavně za poslední rok, mladé rodiny s dětmi, které se postupně znovu navrací k pěstování vlastních plodin i pobytu venku mimo ruch města. „Jako dítě jsem práci na zahradě moc nemusela, měli jsme obrovský pozemek a než to člověk vyplel nebo okopal, byl pěkně zmožený a nebavilo ho to. Takže jsem v dospělosti byla ráda, že bydlím v bytě a nemusím řešit zalévání a další práce. Ale od té doby, co se nám ale narodily děti, čím dál častěji přemýšlíme o tom, že bychom si nějakou malou zahrádku aspoň pronajali – aby dcery mohly skotačit v trávě beze strachu, že se vymáchají v psím exkrementu nebo šlápnou na střep. A pár kousků vlastní zeleniny či místečko pro grilování by bylo také fajn,“ nechala se slyšet Hana Smolíková ze Žďáru nad Sázavou.

Pozemky ve žďárských zahrádkářských koloniích, jež se kromě té stalingradské nacházejí třeba i u viaduktu u Hamrů nad Sázavou, pod železniční tratí poblíž firmy Žďas či při Jamské ulici, mají různé majitele. Velkou část jich vlastní město, od nějž je má ČZS zdarma ve výpůjčce, dále pak soukromí majitelé nebo třeba stát. Ten, kdo by měl o zahrádkaření v okresním městě zájem, ale může kontaktovat přímo žďárskou pobočku ČZS, kde mají o nabídce volných pozemků přehled.