Odbojovou činnost obou sourozenců ocenil také Český svaz bojovníků za svobodu. Ve válečných letech žila totiž jejich rodina v Pořežíně na Žďársku, kde ve svém domě skrývali partyzány. Každý den tak riskovali prozrazení a s ním i smrt.

„Nastálo jich tam bylo šest – velitel, komisař, dva radisté, lékařka a náčelník štábu,“ vzpomíná dnes Věra Šecová. Její rodina partyzánům zajištovala mimo jiné jídlo. „Občas jsme jim také vyprali, prostě jak bylo potřeba,“ vysvětluje oceněná žena.

Věra Šecová tvrdí, že na strach z prozrazení a smrti tehdy vůbec nemysleli. „Byli jsme samozřejmě opatrní a před nikým jsme neřekli ani slovo. Zároveň jsme však počítali s tím, že se konce války dožít nemusíme. Ale byli jsme mladí a svoji tehdejší činnost jsme brali jako samozřejmou povinnost,“ nechává se po pětašedesáti letech od konce války slyšet Věra Šecová.

Vítězství za cenu obrovských obětí

Oslavit ukončení druhé světové války společně s několika desítkami účastníků partyzánského odboje na Žďársku přijel i Valerij Vladimirovič Jergačev - konzul Ruské federace v Brně. Na setkání, které se konalo v prostorách žďárské Staré radnice, od něj čeští veteráni a odbojáři obdrželi ruskou jubilejní medaili. „Vítězství bylo dosaženo za cenu obrovských obětí, které jsou dnes již jen těžko představitelné. A já jsem za to vítězství vděčný právě veteránům,“ odůvodnil udělení medailí Valerij Vladimirovič Jergačev.

Pro účastníky partyzánského odboje na Žďársku bylo připraveno ruských jubilejních medailí celkem 28. Přestože se někteří setkání nezúčastnili, většina z nich ocenění z rukou ruského konzula osobně převzala.

Ve druhé části dopoledního setkání, které bylo doplněno hudebním doprovodem a pěveckým vystoupením žďárského sboru Fons, byly udělovány ještě další pamětní medaile a také děkovné listy. Ty předali několika veteránům a odbojářům ze Žďárska zástupci Československé obce legionářské a Českého svazu bojovníků za svobodu. Ocenění účastníci partyzánského odboje převzali medaile a děkovné listy z rukou Radima Chrásta, jednatele Československé obce legionářské, a Jana Velíka, podplukovníka ve výslužbě, který sám dostal ve středu také ruskou jubilejní medaili.

Veteráni i ostatní hosté si pak společně zazpívali píseň, kterou znali všichni bez rozdílu věku – Kaťušu. V poledne oslavy konce války v okresním městě vyvrcholily položením věnce u pomníku Rudoarmějce v parku ve Strojírenské ulici.

-------------

Rodina z Pořežína u sebe ukrývala partyzány

Každý den riskovali prozrazení. A s ním i smrt. Rodina dnes pětaosmdesátileté Věry Šecové ze Žďáru nad Sázavou ve válečných letech žila v Pořežíně na Žďársku a ve svém domě skrývala partyzány.

Kolik vám bylo v době okupace let a kde jste v té době žila?
V průběhu války mi bylo od čtrnácti do dvaceti let. Žili jsme tehdy v Pořežíně.

Na co z té válečné doby nejčastěji vzpomínáte?
Myslím hlavně na své rodiče, protože ti si určitě uvědomovali odpovědnost za situaci rodiny, do jaké se dostala tím, že se zapojili do odboje. Otec byl totiž hned od počátku války v organizaci, která pomáhala dostat se do zahraničí, a to hlavně vojákům. Nejhorší to pak bylo v letech 1944 a 1945, to jsme spolupracovali s partyzánskými brigádami.

Jak tato spolupráce s partyzány fungovala?
Poskytli jsme jim hlavně přístřeší. Bylo to v zimě, za velkých mrazů. Měli zbraně i vysílačku a vysílat chodili mimo stavení. Odcházeli ráno a přišli, když se stmívalo. Přes den jsme se museli starat, aby byli v bezpečí. V noci ale říkali, že se o sebe postarají sami.

Kolik partyzánů u vás ve stavení přebývalo?
Nastálo jich tam bylo šest – velitel, komisař, dva radisté, lékařka a náčelník. V noci je navštěvovali členové jiných skupin. Schovaní nebyli, bydleli v místnosti, kam vedl vchod přímo z chodby. My jsme byli v druhé části domu.

Co vše jste jim zajišťovali?
Co bylo třeba. Když byli u nás, tak samozřejmě jídlo. Občas jsme jim vyprali. Když pak odešli, byli jsme v kontaktu. Já jsem se stala spojkou se skupinou v tehdejším Německém Brodě.

Měli jsme strach z udání?
Na to jsme vůbec nemysleli. Byli jsme samozřejmě opatrní. Zároveň jsme však počítali s tím, že se konce války dožít nemusíme. Byli jsme ale mladí a svoji tehdejší činnost jsme brali jako samozřejmou povinnost. Naše rodina navíc měla velkou výhodu – byla pohromadě. V mnohých jiných byli otcové či oba rodiče v koncentrácích. Ale báli jsme se – třeba když asi dva kilometry od nás byly dvě rodiny zatčené. Němci samoty Na Prantech obklíčili a rodiny odvezli. Byla tam právě i paní Milada Ondrová, která tu na dnešním setkání také je.

Obdržela jste hned dvě ocenění. Jaké z toho máte pocity?
Celá slavnost byla velmi dojemná. Vzpomněla jsem si při ní často i na ty, kteří s námi ještě nedávno byli a dnes už tu chyběli. Moje radost proto nemůže být úplná, když nás tolik známých, s nimiž jsme si tak rozuměli, už opustilo.