Stovky turistů tam na vlastní pěst hledají dobrodružství, a mezi nimi i Češi. Rodák z Nového Města na Moravě Ondřej Palán může výprávět, společně se třemi kamarády z Jihlavy podnikl výpravu ke čtyři tisíce kilometrů vzdálené bráně Sibiře – Polárnímu Uralu.

Praha, Moskva, Vorkuta, Polární Ural, Labytnangi, Ob, Moskva, Praha. Ondřeji, Rusko a vůbec území bývalého Sovětského svazu nepatří mezi zrovna vyhledávané turistické cíle, proto stručný výpis destinací z vašeho itineráře působí skoro až neuvěřitelně. Co přiměje člověka zvolit místo pláží Jadranu bránu Sibiře?
Rusko je v Česku často zmiňovaná země a úzce spjatá s naší historií. Chtěl sem ji tedy vidět na vlastní oči. Lákalo mě to dlouhodobě, proto jsem se také již na gymnáziu mimo angličtiny, kterou jazykově pokryji západní Evropu, začal učit i rusky. A proč zrovna na Ural? Je to relativně dostupná a zároveň již civilizací opuštěná destinace. Pro první zkušenost s Ruskem ideální volba.

Jak dlouho vám cesta trvala? Máte spočítáno, kolik jste urazili kilometrů?
Naše cesta trvala čtrnáct dní. Z Prahy přes Moskvu na Polární Ural je to asi 4000 kilometrů.

Jak se vůbec po Rusku cestuje? Předpokládám, že jste většinu trasy podnikli vlakem…
V průběhu naší cesty jsme vystřídali různé dopravní prostředky. Z Prahy do Moskvy (a pak i zpět) jsme zvolili letadlo. V Moskvě jsme přestoupili na Polární Expres, tedy vlak, který nás po čtyřiceti hodinách dovezl až do Vorkuty, to je město v severním Rusku ležící již za severním polárním kruhem - byly to neskutečné dvě noci ve vlaku. Ve Vorkutě jsme využívali místní autobusovou dopravu a také jsme se tam svezli policejním vozem.

Nějaký problém?
Nikoliv, policisté ve Vorkutě byli neuvěřitelně vstřícní! Potřebovali jsme se dopravit z cizinecké policie, kde jsme se registrovali, do hotelu, ve kterém jsme strávili noc před odjezdem vlakem do nitra hor, na rozhraní Evropy a Asie k hlavnímu hřbetu Polárního Uralu.

Tam už jste si asi museli pomoci sami…
Ano, v dalších dnech jsme byli většinou odkázáni na své nohy. Ural je výborné pohoří, kde jdete vetšinu času mimo jakékoliv cesty. Dalším prostředkem, jenž jsme ale ještě využili, byl nafukovací člun, kterým jsme byli přepraveni náhodnými pocestnými přes řeku Sob. Tu jsme se předtím pokusili neúspěšně přebrodit.

Pojem „říčka“ má v Rusku daleko širší a hlubší význam než u nás - broďte si říčku velikosti Vltavy. Následně jsme došli k železnici, kde jsme si stopli drezínu jedoucí do blízké vesničky (čtyřicet kilometrů) a odtud autem k řece Ob. Tam trajektem na druhou stranu řeky. Území východně od Obu již lze oficiálně nazývat Sibiří. A to byl nejvzdálenější bod naší cesty. Jedna noc na Sibiři na pravém břehu řeky Ob a cesta domů. Vzdušnou čarou téměř čtyři tisíce kilometrů.

Jedním z cílů na trase byla ale také Moskva. Její kremelská část se svými specifickými chrámy působí na zahraniční turisty jako magnet. Jak vidíte desetimilonové velkoměsto dnes, když jste je mohli osobně navštívit? Podívali jste se jen do turisticky známého centra, nebo jste vyrazili dál?
V Moskvě jsme strávili dva dny. V tomto krátkém čase jsme obešli pouze pár zásadních míst, například Rudé náměstí, chtěli jsme též do Mauzolea, naneštěstí v den, kdy jsme k němu dorazili, bylo zavřené. Navštívili jsme moskevský bleší trh, výstaviště, vypravili jsme se ke známému televiznímu vysílači Ostankino (540 m) doufajíc, že je přístupný veřejnosti, avšak nebylo tomu tak. A pak jsme samozřejmě podnikli povinné náhodné projížďky metrem, tento druh turismu je pro někoho asi nepochopitelný, ale mám s ním velmi dobré zkušenosti i z dalších měst.

Člověk jede metrem nebo jakýmkoliv prostředkem kamsi do náhodné destinace, kde vystoupí a má šanci poznat místa, o kterých průvodci mlčí. Těžko hodnotit celou Moskvu v takto krátkém čase, nicméně byl to hodnotný zážitek. Už jenom status „Jsem v Moskvě“ je více než působivý.

close zoom_in Díky následné cestě po ruském venkově vlastně můžete potvrdit (či vyvrátit) zprávy o konstrastu mezi bohatou moskevskou oblastí a zbytkem země. Je tu opravdu velký rozdíl v životní úrovni obyvatel jednoho státu?

Procházet se moskevskou ulicí a hlavní ulicí zapadlé vesničky kdesi na Urale, to je samozřejmě nesrovnatelný moment. Moskva – regulérní západní velkoměsto, venkov – „Moskva je daleko, jsme tu na všechno sami.“ Je zajímavé sledovat vnímání Moskvy jako jediného a hlavního města v Rusku. Moskva prezentuje Rusko světu, venkov Moskvana nezajímá, a naopak venkovana nezajímá Moskva.

Z různých cestopisných deníků se čtenáři obvykle dovědí, že čím zapadlejší kout světa, tím pohostinnější domorodci. Platí to i o ruském venkově? Museli jste se občas spolehnout na pomoc místních?
Dobročinnost, se kterou jsme se setkali, těžko plně vyjádřit v několika řádcích. Zatímco v Moskvě nám taxikář nabízel „skvělou“ nabídku odvozu z letiště na Rudé námestí za sto eur na osobu, ve Vorkutě daleko na severu sjel náš autobus MHD z trasy jen proto, aby nás dovezl na místo, kam jsme potřebovali. Přístup lidí v těchto končinách je neobyčejný.

Již ve vlaku jsem byl přizván na jakýsi večírek průvodčího, průvodčí a šéfa jídelního vozu. To svědčí o snaze vytvářet dobré vztahy. Když jsme ve Vorkutě hledali nejlevnější hotel, v konkurenčním dražším jsme bez problémů dostali jeho adresu.

Vorkuta má sto tisíc obyvatel – a hledejte si tam nějakou ulici. Ani s tímto nebyl problém – první žena, kterou jsme oslovili, zda neví, kudy se dá dostat na onu adresu, s námi asi dvě hodiny jezdila po městě, než jsme skutečně našli hotel bez jakékoliv cedule, zastrčený v polovině jednoho z pater v místním panelovém domě. Zdánlivě podivné místo se ukázalo jako perfektní a příjemné ubytování.

Následně v horách jsme šest dní nepotkali živé bytosti, nicméně ve chvíli, kdy jsme potřebovali překonat řeku, z ničeho nic se objevily dva čluny, jejichž osádka, aniž by tušila naše úmysly, nabídla nám převoz. A to je jenom pár střípků…

Město Vorkuta už leží za polárním kruhem na konci evropské části Ruska. I v létě tam musejí být poměrně drsné podmínky k životu, nebylo trochu nebezpečné tam stanovat? Jak jste si poradili?
Severní Rusko, tundra, v létě jen bažiny, žádný les, nic. V zimě je to jen nekonečná ledová pustina, a při našem pobytu teplota nepřekročila 10 stupňů Celsia, přes noc lehce mrzlo. A z takovéto krajiny najednou vystoupí řada paneláků – Vorkuta, stotisícové město v tundře. Vorkuta je relativně velké město, tam jsme ještě využili ubytování v hotelu, na stany přišlo až ve chvíli, kdy jsme se ocitli v pravé divočině. Tam již nebylo nikoho kromě nás.
V průběhu celé cesty jsem se ani v jediném momentu necítil v nebezpečí, a to ani v Moskvě, ani kdekoliv jinde. Na naše poměry je tam zřetelná přítomnost policejních složek, což nám nedalo šanci pomyslet na nebezpečí. Při zpáteční cestě, kdy jsme se opět den potulovali po Moskvě, jsme byli velice blízko jedné demonstrace, a takto rychle rozehnanou akci jsem ještě neviděl…

Ještě zpět na venkov, jak vůbec lidé žijí na pozapomenutém severovýchodním cípu Evropy?
To by mě také zajímalo (úsměv), ale očividně žijí naprosto normální životy. Ve Vorkutě jsme narazili na normální cestovní kancelář, nabízející pobyty u Jadranu, ve Španělsku, na „Kanárech“… Jsou tam obyčejné obchody, standardní služby.

Co se venkova týče, ve vesnicích je samozřejmě patřičně snížené množství služeb, což je ale běžné kdekoliv jinde na světě. Jediné, co jsme ve Vorkutě nesehnali, byl plynový vařič. Jak známo, do letadla nelze takovéto věci brát, takže jsme museli vyřešit vaření do hor až na místě.
Po konzultaci s několika místními občany jsme zamířili do jakéhosi obchodu, kde jsme koupili dřevěné uhlí a litr lihu na podpal. Ač to trvalo déle, pokaždé jsme měli na konci dne teplé jídlo.

close zoom_in Z Vorkuty už je to jen kousek na Sibiř, jejíž souvislou, téměř dva tisíce kilometrů dlouhou branou je pohoří Ural. Podnikli jste tam horský výstup?
Prvotní idea celé cesty bylo dobýt nejvyšší vrchol Polárního Uralu Pajer (1499 metrů, nejvyšší vrchol celeho Uralu je Narodnaja, ležící jižněji v takzvaném Připolárním Uralu, a my chtěli severněji, Narodnaja je totiž ještě pod severním polárním kruhem). Po příjezdu k pohoří nás však od této hory oddělovala bažina, která byla v té době po údajných vydatných deštích extrémně promočená, prý tam den před námi neprojel ani pásový transportér. Rozhodli jsme se tedy změnit plán, vydali jsme se na druhou stranu, kde byl nástup k hřebenu kamenitý, a podnikli šestidenní pochod v horách Polárního Uralu.

close zoom_in Hned za Uralem teče řeka Ob. Bylo by velmi zajímavé přečíst si o tom, jak takový kus země vypadá…
Ural je hranice Evropy a Asie. Lze tady úspěšně parafrázovat cimrmanovské „jdu na sever a jdu na jih“ s rozdílem – jsem v Evropě a jsem v Asii… V oblasti za severním polárním kruhem je hřeben Uralu kamenitý. Okolí hřebenu se liší stranově.

Zatímco na západních srázech se rozprostírá tundra bez jediného vyššího stromu, pokrytá pouze zakrslými formami keřů , travinami a zejména bažinou a močály, východně od Uralu je vegetace podstatně více. Tam již lze opět vidět i lesy. Dále na východ od řeky Ob se rozprostírá Západosibiřská nížina…další svět… doufám, že i já ho budu mít možnost co nejdříve navštívit.

Na to jsem se chtěl také zeptat, máte v plánu podobnou výpravu?
Nápadů na podobné výlety by byla spousta, finanční a časové hledisko je však neúprosné, takže s jejich realizací to chce trpělivost. Co se Ruska týče, mám v hlavě dva projekty.

První: z Prahy do Moskvy letadlem, následně transsibiřskou magistrálou do Irkutska, výlet kolem Bajkalu, přejezd k mongolské hranici, tam výstup na Munku Sardyk – nejvyšší vrchol Východního Sajanu, návrat do Irkutska a odjezd do Vladivostoku. Tam lodí na jeden přilehlý ostrůvek v Tichém Oceánu, poté návrat, vlakem do čínského Harbinu, hned zase do Pekingu a odtud letadlem zpátky do Prahy. Plánováno na měsíc a půl…

Druhý projekt mě napadl poměrně nedávno, šlo by o zimní cestu v autech na Tajmyr, poloostrov severního Ruska. Zde je důležitý moment – mít vhodné vozy, jinak též realizovatelné.