„Na lékařské ošetření jsem si nikdy nemohla stěžovat. Je ale pravda, že my jsme k doktorům nikdy zbytečně nechodili. Horší to bylo za protektorátu. Můj tatínek soukromě hospodařil a nevztahovalo se na něj ani na jeho rodinu nemocenské pojištění. Takže veškeré vyšetření a podobně musel platit ze své kapsy. A do té měl často opravdu hluboko. Sestra byla tehdy na operaci se středním uchem. A na tu operaci a na sestřin pobyt v nemocnici padla celá kráva. Tatínek ji musel prodat, aby mohl lékařské služby uhradit,“ zavzpomínala devětaosmdesátiletá Marie Andrlíková z Nového Města na Moravě.

Nejen jí, ale i mnohým dalším tak připadala doba, kdy všechno patřilo pracujícímu lidu, mnohem příjemnější, než časy, které jí předcházely. Alespoň pokud šlo o zdravotní péči. „Nemohla jsem si naříkat. Úplatky jsme nikdy nedávali, na ty jsme neměli. A nebylo to ani potřeba. Doktorům stačilo poděkování. V Novém Městě byli vynikající lékaři a byli také velice ochotní. Vzpomínám si, že dcera jako malá špatně mluvila a já jsem ji potřebovala dostat do školky. Tehdy mi to dětská paní doktorka všechno sama ochotně vyřídila, dcera díky ní do školky mohla. A vůbec, nikdy jsem se tady nesetkala se špatným lékařem,“ nechala se slyšet Marie Andrlíková, která okamžitě sype z rukávu další lékařské historky:

„Naproti nám bydlel doktor Odehnal a ten nám také kdykoliv ochotně pomohl, přestože nebyl naším ošetřujícím lékařem. Byl primářem infekčního oddělení v novoměstské nemocnici. Mého manžela jednou doslova sebral hrobníkovi z lopaty. Manžel tehdy ležel v nemocnici a nikdo nevěděl, co mu vlastně je. Měl strašně vysoké horečky, už nás ani nepoznával. Doktor Odehnal se náhodou objevil na oddělení a vzpomněl si, že vídává naše děti se šátky na hlavách. Že mají příušnice. A že je manžel mohl dostat taky. Když už se věděla diagnóza, mohlo se i začít s účinnou léčbou. A pomohl i mému synovi, když se jednou vrátil domů s nervovým otřesem. Přišel se na něj okamžitě podívat, i když nemusel, a poslal jej na vyšetření,“ dodala seniorka.

To její vrstevník Miroslav Böhm, dlouholetý technický náměstek Okresního ústavu národního zdraví v Novém Městě na Moravě, už s úplatky nějaké zkušenosti měl. Ovšem poněkud jiné, než by se mohlo zdát. „Já jsem žádné úplatky nedostával, ale sem tam jsem musel nějaké dávat v rámci svého zaměstnání. Například za lyže ze Sportenu jsme dostali v Praze razítko a mohlo se začít stavět,“ usmál se Miroslav Böhm.

Pro novoměstskou nemocnici byla zejména sedmdesátá léta minulého století dobou jejího největšího věhlasu. Tehdy tam totiž pod vedením místního lékaře, profesora Miroslava Manna probíhal výzkum na poli experimentální chirurgie, což v podobných menších zdravotnických zařízeních nebývalo zrovna běžnou praxí. „Nejdříve si chirurgické oddělení ověřovalo možnost použití umělých cév k náhradě nemocných cév dolních končetin, a poté pokračovalo v transplantacích střeva. Pozdější pokusy, které byly zaměřeny na transplantace ledvin u psů, přinesly povzbudivé výsledky. Více než 130 vědeckých pracovišť z celého světa navázalo spolupráci s naším oddělením a trvale se zajímá o naše výsledky: jsou to především Sovětský svaz, USA, Anglie, západoevropské státy, Japonsko, Austrálie a další,“ vysvětlil profesor Mann v roce 1978 svůj výzkum místním obyvatelům prostřednictvím Novoměstského zpravodaje.

„Pokud bychom měli mluvit o profesoru Mannovi, tak ten tehdy do Nového Města na Moravě nastoupil jako mladý doktor. Pocházel z Tišnova a absolvoval fakultu v Brně, ale prakticky celý svůj pracovně aktivní život prožil v novoměstské nemocnici. Byl to chirurg, a to velice dobrý chirurg. Byl velice přísný a na jeho oddělení býval také největší pořádek. A svému řemeslu dokonale rozuměl. Byla to v podstatě jeho habilitační práce, získal titul profesora, zabýval se výměnou žil a šlach v nohou. V nemocnici zřídil výzkumné pracoviště, které bylo postaveno v akci „Zet“. U tohoto pracoviště byl vybudován psinec pro laboratorní psy, na kterých byly prováděny operace. Předpokládalo se, že pokud budou operace úspěšné, mohou pomoci mnohým nemocným. Byla to tehdy jeho osobní iniciativa. Kromě výzkumu vydával i odborné publikace. Profesor Mann byl ve svém oboru velmi iniciativní, dokonce dosáhl toho, že bylo poblíž nemocnice postaveno i zázemí pro lékaře, kteří by se na výzkumu chtěli podílet. Jeden čas tu na jeho pozvání hostovali i dva lékaři z Afriky. Je škoda, že se v něčem takovém nepokračovalo,“ poznamenal Miroslav Böhm.