Hrad Skály nevydržel dobu pohusitskou a od roku 1440, kdy se útočníkům vzdala jeho poslední husitská posádka, zůstal opuštěný a v troskách. Jak vlastně vypadaly poslední dny Skal? „Dnes se tomu v této klidné lesní krajině skoro nechce věřit, ale Skály měly opravdu hodně vypjatý konec," připomněl archeolog Ludvík Belcredi fatální bitvu, v níž hřměly dělové rány i nálože, praskal oheň a bortily se masivní kusy kamene.

Roku 1440 se na vrchu Štarkov odehrála dosti hektická bitva. V bitvě stanuli útočící panští vojáci proti „zdivočelým" husitům, již se v regionu proměnili v nepohodlnou tlupu loupežníků. Po obléhání byl nakonec hrad dobyt za pomoci střelného prachu, jímž útočníci odstřelili kus skály, a tak mohli proniknout do sídelních útrob. A co nezničily dělové koule, to padlo za oběť následnému požáru. Zbytek zdí porobeného hradu byl záměrně stržen. Na počest bitvy v sobotu zahřměly čtyři rány z děla, tentokrát už jen jako perlička pro turisty.

Stylově tak doplnily Belcrediho výklad. Právě díky tomuto potomkovi známého šlechtického rodu o hradu Skály vůbec víme. Belcredi u Nového Jimramova v polovině devadesátých let zahájil archeologický průzkum, který doložil nejen existenci hradu, ale také to, že jeho éra skončila neslavně. „A to poměrně brzy po jeho založení v roce 1380. Hrad de facto existoval pouhých šedesát let," popsal Belcredi.

Mezi jeho největší unikáty však nepatří jepičí délka života, ale jeho prostorové umístění mezi přírodní masiv. „Stavitelé využili skály k tomu, aby z ní vytvořili část obvodových zdí. Hrad je ze tří stran tvořen skálou, jenom jedna zeď je klasická zděná," podotkl Belcredi, který hrad pro veřejnost de facto znovu objevil.