„Profesí bylo hodně. Začínala jsem novinařinou a deset let jsem v médiích působila, hlavně v České televizi a Českém rozhlase. Pak jsem si na rok „odskočila“ na ministerstvo zahraničních věcí. Tam jsem měla v tiskovém odboru na starosti tiskovou agendu, která se týkala hlavně zemí bývalého Sovětského svazu, střední Evropy a humanitární pomoci. Jezdila jsem také moderovat besedy o Evropské unii a byla jsem zodpovědná za časopis, který vydávalo ministerstvo zahraničních věcí se svými partnery a který propagoval Českou republiku v zahraničí. A pak dalších dvacet let jsem se pohybovala v oblasti médií a marketingu. Jsem člověk, který má rád výzvy a nebojím se pouštět do nových věcí,“ usmívá se Věra Staňková.

Všechny vaše profese byly nesmírně akční a o neustálý ruch v nich nebyla nouze. Nebude role ředitelky kulturního stánku pro vás příliš usedlá?

Nejste první, kdo se mě na to ptá. Lidé se mě často dotazují, jestli budu umět fungovat na jednom místě. Myslím si, že ano, protože ta práce je velmi zajímavá a pestrá. A já ji na jednom místě tak úplně nevidím. Galerie má velký potenciál a může spolupracovat s různými institucemi, a to jak v rámci kraje a České republiky, tak v zahraničí. Nejde o žádnou nudu na Vysočině. A navíc jsem se po třiceti letech rozhodla, že se vrátím domů. Chci své zkušenosti zúročit na místě, kde jsem se narodila.

Věra Staňková

- 54 let, novoměstská rodačka

- vystudovala Fakultu žurnalistiky Univerzity Karlovy v Praze se specializací na televizní a filmovou tvorbu

- tiskovou, redaktorskou, manažerskou i organizační agendu vykonávala pro ministerstvo zahraničních věcí, Český rozhlas a Českou televizi Brno a další státní i soukromé subjekty

- mezi její koníčky patří cestování, fotografování, japonská kaligrafie, kreslení a tvůrčí psaní

Mluvila jste o tom, že práce v galerii je velice pestrá. Můžete to konkretizovat?

Činnost galerie nestojí jenom na tom, že se několikrát do roka uspořádá nová výstava. Je také třeba pečovat o sbírky, kdy zde máme skoro jedenáct tisíc sbírkových předmětů, o které se galerie stará. Kromě výstav se v galerii konají i koncerty nebo promítání. A také projekty pro děti.

Ve výběrovém řízení jste byla vybrána ze sedmi kandidátů. Jaká byla vaše vize, která tak zaujala hodnotící porotu?

Já jsem svou vizi nazvala Kotva a křídla. Kotva, to je fungující kamenný dům, v němž se výstavy konají. Ten ale zároveň potřebuje křídla, musí se rozletět do veřejného a online prostoru, aby byl vidět. Je to živý organismus. Moc bych si přála, aby se kolem Horácké galerie vytvořila komunita kulturních lidí, kteří se v galerii budou potkávat a budou zde nacházet inspiraci. Mým přáním je, aby Horácká galerie pozitivně (v tom pravém smyslu slova) ovlivňovala život lidí ve městě i okolí.

Jste novoměstská rodačka, znáte Horáckou galerii odmalička?

Znám. Chodila jsem do galerie na výstavy odmala, hlavně s rodiči. Navíc jsem bydlela v modrém věžáku v nejvyšším patře a pod námi v desátém patře bydlel malíř Jindřich Zezula, který v Horácké galerii v minulosti pracoval jako ředitel. Chodila jsem od pěti let do základní umělecké školy učit se kreslit a Jindřich Zezula býval můj velký vzor. Pamatuji se, že jsem kdysi byla na kurzu kreslení v Herálci a on tam přijel. Malovali jsme uhlem a on se díval, jak ten uhel držím. A ukázal mi, že se dá držet úplně jinak. Tím navždy ovlivnil mou kresbu. Je to jedna z mých vzpomínek na lidi, kteří jsou s Horáckou galerií výrazně spojeni. Také je jedním z mých koníčků fotografování a v Horácké galerii jsem měla dvě výstavy, za což děkuji panu Chalupovi, který mi dal důvěru.

Takže by se dalo říct, že Horácká galerie je vlastně vaše srdeční záležitost.

Je to jedno z míst, které mám v Novém Městě na Moravě moc ráda.

V minulých letech se hodně mluvilo o tom, že galerii chybí kanceláře, ateliéry, dílny, depozitáře a další. A taky se mluvilo o rekonstrukci druhého nádvoří. Jak to vypadá nyní?

Finanční situace teď obecně není úplně ideální pro velké investice, ale ve hře rekonstrukce stále je. Týká se aktuálně hlavně depozitářů. Je zpracovaná studie, k níž se s kolegy budeme brzy vyjadřovat. Do budoucna se počítá s celkovou opravou druhého nádvoří a zdejších budov. Měla by tu vzniknout mimo jiné i kavárna, po které místní tak volají. Rekonstrukce objektu je jedním z pěti pilířů, které bych chtěla s podporou Kraje Vysočina v budoucnu zrealizovat.

Který je další?

Je to péče o dům, lidi a vztahy. Na lidech hodně záleží. Náš tým, jak jsem ho měla za měsíc, co jsem ředitelkou Horácké galerie, možnost poznat, je příjemný, kreativní a komunikativní. Což je dobře. Na atmosféře hodně záleží.

A třetí pilíř?

Sbírky a sbírkové fondy. To je jeden z hlavních úkolů galerie - pečovat o svěřené dědictví. Jsou tu obrazy, plastiky, sochy i grafika. A také fotografie, pár kousků historického nábytku a malá kolekce autorského šperku. Chtěla bych pokračovat v nosné linii galerie, ale také bych si moc přála, aby do budoucna byly i peníze na spolupráci s mladšími autory. Abychom začali objevovat nové talenty, zejména ty regionální. A získávat jejich práce do našich sbírek.

Budete pokračovat také v dílnách pro děti? Ty bývaly velmi oblíbené.

Práce s dětmi je jedním z dalších pilířů, na které se chci zaměřit. Líbilo se mi, co říkala současná ředitelka Národní galerie, že galerie budou za dvacet let takové, jaké si vychováme dnešní děti. Musíme je naučit do galerie chodit a vytvářet si k ní vztah. Takže v dílnách pro děti budeme určitě pokračovat.

A konečně pátý pilíř?

Mediální zviditelnění galerie. Proto jsme hned od mého nástupu v březnu začali dělat podcasty a psát blogy. A prostřednictvím rozhovorů začínáme představovat lidi, kteří v galerii pracují nebo k ní mají hluboký vztah.

Horácká galerie se v minulosti částečně přenesla do veřejného prostoru. Na Vratislavově náměstí díky tomu vznikla galerie pod širým nebem. I v tomto hodláte pokračovat?

Už jsem měla schůzku s vedením města a s lidmi, kteří se v Novém Městě na Moravě starají o kulturu. Jedním z témat byla i otázka soch a jejich instalace ve městě. A shodli jsme se, že bychom v tom pokračovat měli. Už vytipováváme autory a plánujeme, že bychom časem takový projekt zrealizovali. V tom děkuji městu za vstřícnost.

A poslední otázka - jak si představujete galerii budoucnosti?

Jako kultivované místo, do kterého budou lidé rádi a opakovaně chodit. Které nabídne kvalitu. Tu už ale galerie má. Za mého předchůdce se toho podařilo opravdu hodně. Já teď přebírám štafetu a chtěla bych, aby po umělecké stránce byla Horácká galerie i nadále respektovanou galerií a hlavně živoucím místem.