Kroje, lidová hudba, pivo, burčák, víno… V Bíteši se v sobotu a neděli hoduje ve velkém. Co na tom, že místem se před několika hodinami prohnala průtrž mračen, co na tom, že vítr zalézá pod oblečením jako hejno mravenců. Tradiční bítešské hody jsou v plném proudu.

Na pódiu kroj střídá kroj, lidová píseň lidovou píseň. Někteří dění bystrým okem sledují, jiní se nechají unášet. Děti pojídají popcorn, cukrové vaty, brambory. „Jsi zase celej od kečupu,“ utírá pusu babička asi sedmiletému chlapci, který statečně bojuje s konzumací langoše; bez nadsázky o velikosti dvojnásobku jeho hlavy. Sotva má dítko se zeleným pohledem a kudrnatou čupřinou ústa čistá, zakousne se do něj znovu, šilhaje po nedalekém ruském kole. Babička snahu o hygienu vzdává.

O několik kroků dál staří i mladí řádí na kolotočích. Narážejí do sebe v kolotočových autech, piští, když řetízkáč nabírá na obrátkách, nadšeně tleskají na vrchovu ruského kola. „Jsme až Třebíče. Tradice a hody ale máme rádi, tak jsme se přijeli podívat. Je trochu zima, ale svařák zahřeje. Jen teda doufám, že zazní i nějaké sprostější písničky,“ culí se Aneta Křížová, načež usrkne z červeného svařáku. „A jakou bys chtěla?“ ptá se její druh. „A já taká dzivočka, cingilingi bom“ zakřičí Aneta v rozverné náladě.

O kus dál právě postarší pán činí mladíkovi, který svému děvčeti právě snědl párek v rohlíku. Chtěl jen kousnout, ale v jeho útrobách zmizela polovina. „Nikdy nedávejte chlapovi kousnout, mladá paní,“ mladí paní.

Bum. Šplích. Cák. Zní o kus dále. Burčáku neznalý mladík totiž utáhl láhev, nápoj však dále pracoval, až bouchnul. Rána však kromě zkropeného mladíka nikoho netrápí. Každý upírá zrak na pódium. Textu znalí zpívají, ostatní broukají. „Eště som sa neoženil už ma žena bije…“ háže do davu klasiku dědula s kulatým bříškem. Bezstarostné odpoledne v době plné starosti ve Velké Bíteši pokračuje.