Před nedávnem za svého syna převzali Cenu Michala Velíška za hrdinský čin, která mu byla udělena in memoriam, nicméně do hrdosti nad synovým obětavým jednáním se mísí neodbytná myšlenka, že k tragédii při správně nastaveném systému péče o psychicky nemocné lidi třeba vůbec nemuselo dojít…

Jaký jste měli pocit, když jste za svého syna přebírali Cenu Michala Velíška?

Kamil Vejvoda: Samozřejmě nás to potěšilo, i když žádná cena nám syna nahradit nemůže. Na podobné činy by se ale nemělo zapomínat. Teď nemluvím jenom o Péťovi, protože těch nominací na udělení ceny bylo hodně. Mezi finalisty mě zaujal muž, který bez váhání skočil do řeky pro seniora, který sjel do vody s autem, a zachránil mu život. To by každý člověk nedokázal.

Petr se ale ocitl v trochu jiné situaci. Myslíte si, že by se zachoval stejně, i kdyby věděl, že mu hrozí přímé nebezpečí smrti?

Kamil Vejvoda: Myslím si, že ano. Možná by byl obezřetnější, kdyby věděl, že ta žena má nůž a je rozhodnutá okamžitě zaútočit. Ale té dívce by šel na pomoc okamžitě, bez zaváhání. Protože takový prostě byl.

Od počátku jste upozorňoval na to, že je třeba přijmout opatření, aby se podobná tragédie už nemohla opakovat. Nyní se hovoří o úpravě zákona, která by umožnila neomezovat ochrannou léčbu psychicky nemocných pachatelů trestných činů. Myslíte si, že právě to je správná cesta?

Kamil Vejvoda: Ti lidé jsou nemocní, ale aby každého z nich zavřeli na celý život do ústavu, je nesmysl. Je spíš třeba, aby se změnil systém dohledu nad ambulantními pacienty. Aby o nich měli lékaři přehled, věděli, kde jsou, že skutečně užívají předepsané léky a hlavně, aby při jakékoliv prodlevě okamžitě začali jednat. Když pacient nepřijde na kontrolu, je třeba iniciovat, aby ho policie začala hledat, případně aby mu za porušení léčby hrozil trest. To se týká především psychicky nemocných lidí, kteří mají sklony k agresivitě. Nechci všechny psychiatrické pacienty házet do jednoho pytle, protože řada takových lidí dodržuje léčbu a žijí a chovají se naprosto bezproblémově.

Radka Vejvodová: Myslím si, že by mělo dojít také k posílení posudků posílaných k soudu. Neměl by stačit jeden, ale třeba i tři posudky od nezávislých psychiatrů, než takového člověka z léčebny pustí ven. Navíc v detenčních zařízeních to probíhá tak, že pacienti jsou izolováni, je důsledně kontrolováno, zda opravdu berou léky, jsou kontrolováni personálem a dodržují pevný režim. Nedoléhají k nim žádné vnější vlivy, které by mohly jejich stav změnit. Po několika měsících takto probíhající léčby pak ani nemůže být jiný závěr, než že je pacient stabilizovaný. Otázkou ale zůstává, jak se takový člověk bude chovat, až se jednou dostane z ústavu ven…

Co by v tomto případě podle vás mohlo pomoci?

Radka Vejvodová: U schizofrenických pacientů s agresivními sklony bych se přikláněla k depotní léčbě, tedy dlouhodobě působícím injekčním antipsychotikům místo klasicky podávaných léků. U schizofreniků si nikdo nemůže být jistý tím, že po propuštění do domácího prostředí budou medikamenty skutečně užívat, protože jejich psychika i paměť jsou narušeny. Injekce má delší účinek, a pokud by lékař stanovil termín další kontroly o něco dříve, pro případ, že se k ní pacient nedostavil, mohlo by se začít něco dělat ještě před tím, než by účinky antipsychotika pominuly. Tím by se snížila možnost, že takový nemocný člověk někoho ohrozí.

To by si ale vyžádalo „překopání" části systému zdravotnické péče…

Radka Vejvodová: Uvědomuji si, že zavedení takového systému by bylo náročné a patrně i nákladné, ale za zajištění bezpečnosti lidí to snad stojí. Už nyní přece existují organizace, které psychotickým pacientům v běžném životě pomáhají, mají o nich přehled. S jejich pomocí by se následná péče určitě dala skloubit. Pokud samozřejmě bude vůle. Alarmující je však i to, že případů agrese přibývá, což se například týká i sexuálních deviantů.

Jako největší problém tedy vnímáte nedostatečný dohled nad propuštěnými psychiatrickými pacienty, kterým léčbu přikázal soud?

Kamil Vejvoda: Ano. Ta žena nebyla téměř dva měsíce u lékaře, zřejmě nebrala léky, navíc se odstěhovala od matky, nikdo o ní nevěděl a nikoho nezajímalo, jak na tom je a jestli by opět nemohla útočit na lidi, jako tomu bylo před dvěma lety. Tady je nějaká chyba. Škoda, že se dosud nepodařilo zavést do běžné praxe projekt sledování schizofreniků pomocí SMS zpráv.

Čeho konkrétně se ten projekt týká?

Kamil Vejvoda: Systém se jmenuje ITAREPS a byl vymyšlen u nás. Pacient každý týden vyplní a odešle jednoduchý SMS dotazník a pomocí speciálního programu, který dotazník vyhodnotí, je možné předpovědět prudké zhoršení stavu nemocného, ještě než k němu dojde. Takovému pacientovi je pak možné včas upravit dávky léků. Zatímco u nás se tento projekt po dlouhých diskusích nepodařilo prosadit, probíhá pouze testování na dobrovolnících, chopili se ho Japonci, kteří si jeho využití v praxi chválí.

To ale vyžaduje aktivní spolupráci pacienta, a tím se opět dostáváme k tomu, jak takového nemocného v ambulantní léčbě „donutit", aby se skutečně léčil…

Radka Vejvodová: Musela by existovat nezpochybnitelná povinnost se s takovou psychiatrickou diagnózou léčit, případně postihy za její nedodržení. Ano, je to otázka demokracie, jak by se někdo mohl ohradit, ale často mám dojem, že u nás je už demokracie tolik, že si každý dělá, co chce, a doplácí na to slušní lidé.

Jak vnímáte snahu o maximální zabezpečení škoních budov, které začalo být po tragédii prosazováno?

Kamil Vejvoda: Ta snaha je chvályhodná, ale podstatu věci neřeší. Budeme děti zavírat do škol jako do vězení, ale na druhou stranu nebudeme mít přehled o nemocných lidech, kteří jsou ostatním nebezpeční? Pokud k podobné tragédii nedojde ve školní budově, může se stát o kousek dál před školou, na autobusové zastávce, na ulici a nebude o nic menší. Ve stávajícím systému je chyba, díky níž se žena, která už ve škole útočila před dvěma lety a jen díky náhodě její oběť přežila, dostala tak lehce z detenčního ústavu ven a dál se o ni nikdo nezajímal… Jen tak pro zajímavost, předloni byla Cena Michala Velíška předávána učitelce, kterou při ochraně školačky pobodala právě tato psychicky nemocná žena…

Jste průběžně informováni o probíhajícím vyšetřování?

Kamil Vejvoda: Vyšetřování by mělo být ukončeno 24. prosince, ale protože jsou vánoční svátky, počítáme, že více budeme vědět až po Novém roce.

Neobáváte se, že se o nutnosti přijetí opatření bude jenom hovořit, ale pak všechno postupně „usne" a vše zůstane při starém?

Kamil Vejvoda: Doufám, že ne. Na tento čin se nesmí zapomenout. Osobně si například nedovedu představit, že by tuto ženu po nějaké době opět pustili, aby si dál žila po svém. Po jejím prvním útoku v roce 2012 bylo soudní řízení zastaveno s tím, že je psychicky nemocná a patří do ústavu. Odtud ji však po několika měsících propustili s posudkem, že je stabilizovaná a pro společnost nepředstavuje nebezpečí. Jsem proto zvědav, jak to dopadne nyní, protože podle toho, co žena řekla, měla všechno dopředu naplánováno, a i když je psychicky nemocná, byla schopná s chladnou hlavou svůj čin podrobně naplánovat a provést. Co vím, tak do Žďáru přijela už s tím, že bude vraždit.

Radka Vejvodová: Budeme čekat, jak případ uzavře soudní psychiatrička. Existují i testy, které prokážou, zda léky skutečně brala, anebo ne. Stačilo by, aby třeba jen týden nebrala léky, a její stav se mohl prudce zhoršit. V tuto chvíli je ale pro mě nepochopitelné, že schizofrenik, který je v „agresivní paranoidní atace", je schopen několik týdnů plánovat svůj čin a poté jej téměř přesně popsat.

Myslíte si, že je možné takový čin odpustit?

Kamil Vejvoda: Myslím, že to v této situaci není možné. Stejně jako se s tou tragédií nikdy nedokážu smířit. Musíme ale žít dál.

Radka Vejvodová: Nikdy jí to neodpustím a nikdy se s tím nesmířím. Neodpustím ani její matce, která ji obhajuje, ale neudělala vůbec nic, aby činu zabránila. Nikoho neinformovala, že neví, kde její dcera je a zda vůbec bere předepsané léky. Ani se neomluvila za to, že za její dcerou zůstal zmařený mladý život a traumatizující zkušenost napadených děvčat i všech ostatních dětí ve škole. Takto nemocní lidé svoji nemoc nedokáží sami potlačit, ale od toho jsou tady ostatní, aby jim pomohli, a oni nemohli být nebezpeční jak sobě, tak svému okolí. Pochopila bych, kdyby naše dítě zemřelo třeba na rakovinu, nebo mělo nějaký vážný úraz, ale tohle se prostě pochopit nedá.

Myslíte si, že výběr Žďáru byla opravdu náhoda?

Kamil Vejvoda: Ta žena údajně jednala pod vlivem nějakého válečného filmu o Stalingradu, který viděla, a proto si také vybrala Žďár. Zadala do internetového vyhledávače Stalingrad a „vyjel" jí Žďár nad Sázavou, kde se tak říká jedné místní čtvrti. Objednala si přes internet repliku vojenského nože a jela nějakých tři sta kilometrů do Žďáru, kde se ubytovala v hotelu s historkou, že přijela do města na školení. Druhý den ráno se pak vypravila do školy vraždit. To přece bylo naprosto promyšlené jednání. Za to by snad mělo padnout doživotí, ať už ve vězení, nebo v léčebně, nenapadá mě nic jiného. Takto nemocný člověk se přece nemůže dostat zpět mezi ostatní lidi.

---------------------

Žďárská tragédie

Ráno v úterý 14. října 2014 se mezi studenty střední obchodní školy ve Žďáře nad Sázavou dostala do budovy cizí mladá žena a nečekaně zaútočila na jednu ze studentek. Bodla ji do ruky replikou vojenského nože s délkou čepele jednadvacet centimetrů. Když dívce okamžitě přispěchal na pomoc šestnáctiletý spolužák Petr Vejvoda, vrazila mu nůž do hrudníku. Pak se útočnice znovu soustředila na již napadenou dívku, běžela za ní a stříkala po ní pepřovým sprejem. Studentce se podařilo utéci, a tak žena chytila jinou, která zrovna procházela okolo. Bodla ji nožem do břicha a odtáhla do šaten jako rukojmí. Když do školy přijela zásahová jednotka, policejní vyjednavač přiměl ženu, aby ho vyměnila za těžce zraněnou dívku. To se povedlo, ale i jeho násilnice lehce poranila. Chvilky nepozornosti pak využili policisté a útočnici zneškodnili taserem. Petr Vejvoda utrpěl tak vážné zranění, že mu ještě ve škole podlehl.

Po zjištění totožnosti šestadvacetileté Barbory Orlové vyšlo najevo, že před dvěma lety se již podobného činu dopustila v jídelně školního zařízení v Havířově, kde vážně pobodala družinářku, která chránila děti svým tělem. Soudní řízení bylo zastaveno s tím, že žena trpící schizofrenií patří do ústavu, odtud ale byla letos v únoru propuštěna do ambulantní léčby.

Petru Vejvodovi za jeho hrdinský čin vzdal úctu premiér České republiky Bohuslav Sobotka i prezident Miloš Zeman. Ten také studentovým jménem pojmenoval alej dubů, které s hejtmany českých a moravských krajů v říjnu vysadil u Veselského rybníka v Novém Veselí.