„Výstava také upozorňuje na stejnojmenný dokumentární film, který jsem natočil v Keni, kam jsem se vydal po stopách amerických filmařů, spisovatelů a dobrodruhů, manželů Martina a Osy Johnsonových, " vysvětlil Jan Svatoš.

Co všechno je v Letní minigalerii k vidění?
Kromě unikátních archivních snímků Martina Johnsona vystavuji i své i velkoformátové fotografie. Ty jsou nainstalovány venku pod širým nebem. Jsou přístupné čtyřiadvacet hodin denně, neplatí se žádné vstupné. Tyto fotografie mají úplně jiný náboj, než když na ně člověk kouká v počítači. V tištěné podobě poskytují velmi silný zážitek. Reakce lidí, kteří chodí kolem, jsou toho důkazem. Výstava představuje Afriku „naživo". Archivní snímky z let 1921 až 1934 jsou umístěné v interiéru a to, co mohou návštěvníci vidět venku, to je v podstatě ohlédnutí za mými africkými filmy.

To ale není poprvé, co jste do Tří Studní „přivezl" Afriku. Jak jste se dostal k tomuto tématu?
Film Archa světel a stínů, který bude mít premiéru v příštím roce, navazuje na filmovou práci z roku 2010, kdy jsem spolu se svým štábem poprvé odjel do Afriky. Tenkrát jsme točili film Africa obscura, který posléze dostal tři mezinárodní ocenění. Mimo jiné jsem se v něm dotkl také tématu prvních prvních filmařů Afriky, Martina a Osy Johnsonových. Postupem času mi přišlo líto, že by jejich příběh měl být v mé tvorbě zastoupen jen velmi krátce. Jejich osudy jsou nesmírně zajímavé, proto jsem se rozhodl věnovat jim celovečerní dokumentární film.

Čím vás manželé Johnsonovi tak zaujali?
Kromě jejich životního příběhu, který fascinoval například také Charlieho Chaplina, Jacka Londona či britskou královskou rodinu, je to zejména skutečnost, že položili základy současné ochraně přírody. Rozhodl jsem se zpracovat také jejich žijící odkaz, který zanechali nejen v Africe, ale po celém světě. V Keni, na Borneu, na Šalamounových ostrovech, všude byli v době, kdy krajina procházela rapidní proměnou. Pořizovali filmové záběry a fotografie, které si dnes tamní obyvatelé velmi cení, neboť je to pro ně první vizuální archivní materiál, který mají k dispozici.

Archivní snímky a vaše fotografie současné Afriky dělí téměř celé století. Jak se díváte na tehdejší tvorbu a obdivujete odvahu Johnsonových fotit bez technických pomůcek, které nám fotografickou činnost dnes usnadňují?
Právě to byl jeden z důvodů, proč jsem se začal jejich příběhu a osudům více věnovat. Já jako filmař a fotograf jsem se hodně zajímal o historii fotografie. Považuji téměř za neuvěřitelné, že Martin a Osa Johnsonovi v době, kdy neexistovaly žádné digitální zoomy a digitální fotoaparáty, nafotili tolik úžasných fotografií. Když chtěl člověk tehdy udělat kvalitní záběr, musel na něj čekat třeba čtrnáct dní nebo i měsíc. Musel ho správně naexponovat, nafotit i vyvolat, musel zdolat celou řadu překážek.

Johnsonovi nejen fotografovali, ale snažili se také ukázat lidem pravou tvář Afriky.
Viděli Afriku trochu jinak, než ji prezentovali lovci. Tehdy lidé věřili, že když člověk vystoupí z auta poblíž lva, tak ho zvíře okamžitě zabije. To ale tak nebylo. Johnsonovi byli první, kdo to vyzkoušel a navíc dokázali své africké příběhy ve svých knihách podat tak, že je lidé na celé planetě doslova „hltali". Snažili se vyvrátit i mýty o místních obyvatelích, bojovali s dobovými předsudky. Jejich přátelství s Afričany bylo také hodně kritizováno, zvláště Osa to měla velmi těžké, protože ženy v tehdejší společnosti nebyly uznávány.

Jaké jsou vaše osobní zážitky z focení černého kontinentu?
Zážitků bylo spousta. Natáčeli jsme v Keni v přísně střežené rezervaci, v níž žije i posledních osmdesát devět nosorožců černých. Dostali jsme se do míst, kam se běžně člověk vůbec nemá šanci dostat. Vyzkoušeli jsme si noční filmování. Celých čtyřiadvacet hodin jsme čekali u napajedla, jeli jsme zpět s protipytláckou patrolou, což byl hodně intenzivní zážitek. Spali jsme pod širým nebem. Něco takového nemůže nabídnout žádná cestovní kancelář.

Není Vysočina po všech těch afrických zážitcích tak trochu nudná?
Ne, naopak. Čím více cestuji, tím více tíhnu k rodnému kraji. Vysočinu mám velmi rád a už dlouho si pohrávám s myšlenkou, že se na Vysočinu podívám také filmařsky.

Pokud vím, tak jste Vysočinu ve filmu už jednou zvěčnil.
Částečně ano. Natáčel jsem tady film divoČINY. Tehdy jsem úzce spolupracoval se Správou Chráněné krajinné oblasti Žďárské vrchy. Byl to příběh o návratu velkých šelem a přes Vysočinu vedou hlavní migrační koridory. Ale tento region si podle mého názoru zaslouží i samostatný film.

Prozradíte, o čem bude?
Já jsem velice pověrčivý, takže raději ne. Řeknu jen, že první práce na něm jsem už zahájil. Každý film má několik fází a fáze přípravy už začala.