„Vodu mám pořád rád, jsem narozený ve znamení vodnáře. Voda je mi blízká a nevadí mi plavat nebo se potápět,“ potvrdil Miloš Prášil.

Dvaačtyřicetiletý bývalý voják z povolání má za sebou dobrodružství, o kterých se mnohým z nás nikdy ani nesnilo. Sáhl si až na samé dno svých sil a bez nadsázky lze říci i to, že se doslova podíval smrti do tváře. „Po ukončení základní vojenské služby jsem zůstal v armádě. Tím pádem jsem se zúčastnil několika misí, ta první se uskutečnila v Bosně v roce 1996. Dohlíželi jsme tam tehdy na první svobodné volby. Každá země po válečném konfliktu skrývá nová nebezpečí, zejména zvýšenou kriminalitu, a ani tam to nebylo jiné,“ začal své vyprávění Miloš Prášil.

České vojenské jednotky operovaly v severovýchodní části Afghánistánu, v provincii Badachšán v podhůří jednoho z nejvyšších afghánských pohoří Hindukúše.Zdroj: archiv Miloše PrášilaPrvní mise trvala čtyři měsíce, to byl ale jen začátek. Po ní následovaly další. Život mezi obyvatelstvem poznamenaným nedávnými válečnými událostmi nebyl jednoduchý. Velkou roli hrají v těchto případech emoce, vzrůstá nesnášenlivost a hádky, při nichž znesvářené strany často sahají po zbrani, jsou na denním pořádku. „Mnohdy se nám podařilo jen uhasit požár, který se za čas zase rozhořel. Celkem jsem byl na pěti misích, ta poslední byla nejkratší. Bylo to v roce 2007 v Afghánistánu. Zprvu to vypadalo jen na obyčejné plnění úkolu, nakonec jsem ale musel bojovat o holý život,“ poznamenal Miloš Prášil.

České vojenské jednotky operovaly tehdy v severovýchodní části Afghánistánu, v provincii Badachšán v podhůří jednoho z nejvyšších afghánských pohoří Hindukúše. „Navzdory obrovským zásobám nerostného bohatství je Badachšán jednou z nejchudších oblastí nejen Afghánistánu, ale celosvětově. Opiový mák je tam jediným skutečným zdrojem příjmů obyvatel. Z důvodu nedostatku infrastruktury a naprosté nedostupnosti tohoto území, a tedy i lékařské péče, je tam celosvětově také jedna z nejvyšších úmrtností rodiček,“ popsal prostředí, v němž se tehdy vojáci ocitli, Miloš Prášil.

Komunální volby ve Žďáře nad Sázavou vyhrálo uskupení Žďár - živé město. Jeho lídrem je Martin Mrkos.
Ve Žďáře budou po čtyřech letech opět dva místostarostové

Ani přírodní podmínky v této hornaté části země nejsou nejpříznivější. Častá zemětřesení, sesuvy půdy a kamení, studené suché zimy… „Místní obyvatelé denně sváděli boj o přežití. Vesnice byly umístěny poměrně daleko od sebe, silnice ve většině případů neexistovaly. Cestování tam bylo velmi komplikované. Návrat z jedné takové cesty se mi stal osudným. Bylo to navečer, už se začalo stmívat a blížila se bouřka. Jeli jsme ve čtyřech vozech a najednou poslední auto zmizelo. Museli jsme zastavit a vrátit se ho hledat,“ řekl Miloš Prášil.

Zmizení vozidla zavinila podmáčená cesta, která se sesula i s autem do strže pod silnicí. Osádce se naštěstí nic nestalo a podařilo se jí z vozu vylézt. „Vozidlo s důležitým materiálem jsme se snažili zabezpečit, ovšem v tu chvíli se ze tmy vyřítila lavina bahna a kamení, která zavalila mě a mého kolegu. Až později jsem se dozvěděl, že on to nepřežil. Mě bahno a kamení zcela zasypaly, chvíli jsem byl v bezvědomí. Pak jsem se naštěstí vzpamatoval a začal se z toho vyhrabávat. Byla tma, pršelo a začala bouřka. Vůbec nic jsem neviděl, tak jsem pokaždé počkal, až se zablýskne, abych věděl, kam jít,“ popisoval okamžiky hrůzy Miloš Prášil.

Jeho úděsný příběh ale ještě nebyl u konce. Po první lavině přišla druhá. „Ta mě smetla a vlekla s sebou. Pak už si nic nepamatuji. Probrala mě až ledová voda v řece, jejíž proud mě odnášel pryč. Hýbat jsem mohl pouze levou rukou. Nohy i pravá ruka byly bezvládné. Měl jsem vykloubené skoro všechny klouby, tělo mě vůbec neposlouchalo. Navíc jsem byl podchlazený, voda byla úplně ledová. Mojí jedinou myšlenkou bylo dostat se z vody ven,“ vzpomínal na osudové okamžiky Miloš Prášil.

Fotografie tříleté Evičky Neugebauerové, kterou při své žďárské návštěvě 17. června 1928 drží v náručí prezident Masaryk, se o deset let později stala předlohou pro poštovní známku, která obletěla svět.
Ve Žďáře budou vlát vlajky celý týden, holčička ze známky ale nepřije

České vojenské jednotky operovaly v severovýchodní části Afghánistánu, v provincii Badachšán v podhůří jednoho z nejvyšších afghánských pohoří Hindukúše.Zdroj: archiv Miloše PrášilaNaštěstí se mu podařilo chytit utrženého kola od auta, které plulo kolem. „Na něm jsem si odpočinul, ale nechtěl jsem se dostat nikam daleko. V dálce jsem slyšel další peřeje, a to bylo nebezpečné. V tom jsem ve světle blesku zahlédl velký kámen vyčnívající z vody a řekl jsem si, že se na něj musím dostat, jinak že se utopím. Pustil jsem se kola a snažil se dostat ke kameni. Nakonec se to povedlo,“ popsal Miloš Prášil.

Na místě pak voják zůstal po celou noc. Pomoc přišla až za svítání. „Byla mi strašná zima a všechno mě bolelo. Volal jsem, ale kvůli bouřce mě nikdo neslyšel. Až ráno se na břehu řeky objevil člověk v paštunské čepici a ukazoval mi, že za chvíli přijde pomoc,“ prozradil další část napínavého příběhu Miloš Prášil.

Pomoc sice přišla vzápětí, záchranná akce ale ještě nějakou dobu trvala. „Museli ke mně slanit. Byl jsem pořádně domlácený, nevěděli, co se mnou. Říkal jsem jim, ať mě uvážou na lano a vytáhnou. Od té doby si už nic nepamatuji,“ pokračoval ve vyprávění Miloš Prášil, který byl později vrtulníkem převezen do polní nemocnice Mazáre Šeríf.

Lisování jablečné šťávy je doslova společenskou událostí. Sejdou se při něm rodinní příslušníci, přátelé i známí.
Lidé při moštování vymýšlejí zlepšováky. Lis může nahradit třeba stará ždímačka

„Vzbudil jsem se až v nemocnici. Najednou jsem byl v tichu a v teple, všude bylo bílo. Myslel jsem si, že jsem umřel a že jsem v nebi,“ popsal své pocity po probuzení z umělého spánku Miloš Prášil. „Měl jsem spoustu zranění a zlomenin a také vodu v plicích. Jen díky tomu, že jsem kdysi sportoval, jsem se z toho dostal. Ale dodnes mám následky,“ dodal.
S armádou se Miloš Prášil rozloučil až po pár letech. Přestože byl po své dobrodružné misi v Afghánistánu převelen na jiné, méně náročné místo, jeho zdravotní stav nebyl natolik dobrý, aby mohl ve své práci pokračovat. „Byl jsem pořád strašně vyčerpaný a unavený. Moje práce byla psychicky velmi náročná, a k tomu mi další kamarádi umírali na nejrůznějších misích. Nevěděl jsem, jak z toho ven. Nakonec jsem šel do civilu a našel jsem si místo plavčíka. Plavat jsem uměl, tak byla volba jasná,“ nechal se slyšet válečný veterán, jenž nakonec zvolil klidný život.

Nezapomněl ani na svého kolegu, který tehdejší společnou misi v Afghánistánu nepřežil. „V armádě jsme byli všichni kamarádi, vzájemně jsme se na sebe museli spolehnout. Když mě pohřbila lavina, kamarádi se mi pak omlouvali, že mě nemohli hned hledat. Odpustil jsem jim, vím, že to nešlo jinak. A společně s ostatními jsem se jel omluvit i mámě zemřelého kolegy za to, že jsme jí syna nedovezli v pořádku domů. To bylo asi to nejtěžší, co mě v životě potkalo. Také nám nakonec odpustila. Navštěvujeme ji pravidelně. Přišla o syna, každý rok ale na výročí jeho smrti za ní jezdí patnáct kluků, které vzala za své,“ uzavřel Miloš Prášil.

Náměstí republiky ve Žďáře nad Sázavou.
„Chytrý“ Žďár v budoucnu znamená i zelenou vlnu na křižovatkách