Oku i duši lahodící kout přírody neustále vzniká v duchu prastarého přírodního náboženství šintoismu u rodinného domu číslo popisné 130 už čtrnáct let. Každý rok připraví Pavel Šimon pro návštěvníky něco nového.

„Letos je to kamenná scenérie, která je takovým symbolem evropského rozvodí, jež prochází přes Vysočinu, a zároveň poctou přírodě,“ uvedl „vrchní zahradník“ a ředitel malotřídní školy.

Mohl byste toto symbolické rozvodí blíže popsat?
Ty barevné kameny, které tvoří takové stužky, to jsou řeky pramenící na Vysočině. Mohou evokovat Sázavu, Svratku, Fryšávku, Oslavu, Chrudimku nebo i Dyji či Jihlávku. Ta bonsaj, smrk, symbolizuje prales na Žákově hoře, a ty tři kameny, to je Stříbrná studánka. Ty černé kameny představují prameny Svratky. Do dneška se odborníci dohadují, který z nich je správný. Já jsem jich zde udělal několik, aby se nehádali. Ale tyčí se tu i skály – ten největší kámen, to je Borovičkova skála na Vříšti, kde jsem vyrůstal, za ní ty dva kameny jsou Hudcova a Brožkova skála a potom ještě další skály, třeba Štarkov, Prosička. A támhle někde u Jimramova se vody spojují.

Nejen tady „na rozvodí“ mě zaujaly ty zvláštně poskládané kameny – stojí za sebou jako vojáci plochami k sobě…
To je takzvané štětování. Používám jej tu jednak z estetických důvodů, a jednak z ryze praktických. Na hradech a v královských městech jsem si všiml, jak jsou takto poskládané kameny, respektive chodníky a cesty z nich, velice odolné. Jsou staré sedm set, osm set let, a dodnes drží bez velkých oprav. Bojovalo se na nich, jezdilo se vším možným – a štětování vydrželo.

Budovat kamennou zahradu zřejmě není vůbec jednoduché…
Používám místní kámen, svrateckou dvojokou rulu hrubozrnnou. Ty menší kusy jsou sebrané z pole, odkupuji je od družstva. S většími mi pomůže syn. Ty veliké ale mají i osm tun, s jejich položením musí pomoci jeřáb. Jeho obsluha musí být velice trpělivá. Když totiž balvan položíte, není to vždy stoprocentní. Než najdete pohledovou stranu, musí se náklad třeba i několikrát zvedat a pootáčet.

Jak stíháte vaši profesi i práci na zahradě?
Tak to začíná pokulhávat (smích). Samozřejmě práce ve školství není jednoduchá, je to jisté vypětí. Když ale odpoledne přijdu na zahradu a začnu jezdit s kolečkem a kamením, fyzická práce vše zas vyrovná, jako principy šintoismu jin a jang: protiklady, které se doplňují a jsou vzájemně v harmonii.

Promítá se šintoismus i do vaší profese?
Ano, snažím se dětem, ale i dospělým vysvětlovat, že je lepší se domluvit, než se hádat, než se prát, lepší je se domluvit, než se ponižovat, a podobně. Aby děti viděly, že se domluvit lze, byť je někdo bohatší, někdo méně, někdo je takzvaně krásný, někdo ošklivější, někdo je víc schopný, někdo méně. Každý má ale svou hodnotu, a myslím, že jde o to, aby každý našel v životě svou pozici.

Co vás v zahradě nejvíc těší? Máte nějaký oblíbený kout?
Celá zahrada. Já to takhle neberu. Mám rád každý kámen, který tu je, každý stromek, každou rostlinu, každé stéblo trávy, prostě jsem tady spokojený, a to je důležité.

--------------

Japonská kamenná zahrada ve Sněžném:

Soukromá Japonská kamenná zahrada ve Sněžném začala vznikat v roce 1996, a to na principech šintoismu, jednoho z nejstarších přírodních náboženství. Stejně jako ono je i zahrada otevřená lidem, není omezena žádnými ploty. Areál hlídají dva draci – kamenné zdi s ostny. Návštěvníci mohou po čtyřech prolézt Branou pokory a uvědomit si tak, že člověk je součástí přírody, a ne jejím vládcem. Na „velkých šlapácích“, tedy velikých plochých kamenech, by se lidé měli zastavit a rozhlédnout se, co je osloví, co jim dá nějaký smysl. Nechybí ani bonsaje a lampy, které mají různou symboliku a funkci – například u vstupu stojí takzvaná zvací lampa.