„Děti si hrkání organizují samy, i docházku si vedou. Někdo z dospělých pak jenom dohlédne, aby si bonbony a peníze z pokladničky správně rozdělily," uvedla Jolana Fabíková, která v sobotu na hrkače dohlížela.

Po Budči každoročně v době předvelikonoční chodí kolem tří desítek dětí. Ne ovšem naráz, při obchůzkách se vystřídají, jak se to zrovna komu hodí. Nejmenší hrkače obvykle doprovázejí rodiče. Budečské děti neobcházejí po domech, ale protože místní lidé vědí, kudy chodí, drobné peníze, případně bonbony jim předávají při cestě, kde už na ně čekají.

Tradiční velikonoční hrkání, které má nahradit zvonění zvonů, protože ty „odletěly do Říma", se v Budči udržuje dlouhou řadu let. Omladina s dřevěnými řehtačkami, hrkačkami a klapačkami má kromě suplování zvonění rovněž za úkol udělat co největší rámus, který podle tradice ze země vyhání všechny zlé síly, aby nemohly uškodit mladému osení.

„Jsem v Budči sedmnáct let a hrkalo se tady vždycky, co pamatuji. A snad ani nikdy nebyla žádná přetržka. Hrkačky se v rodinách dědí z generace na generaci a některé jsou staré třeba čtyřicet let, možná i více," dodala Jolana Fabíková.