Ulrich se narodil v době kavalírského rokoka. Zažil vládu Marie Terezie, reformního Josefa II. i jeho konzervativnějšího bratra Leopolda II. Jistě se s obavami díval na revoluci ve Francii, v jejímž víru přišel o život i král Ludvík XVI. s Marií Antoinettou, sestrou Josefa a Leopolda. Nepokoje mezi poddanými a jejich volání po zrušení nebo aspoň omezení roboty ho určitě nenechávalo chladným, zvlášť když habsburskému soustátí vypověděla Francie válku a její tíže začala doléhat i na Žďársko.

Krom válečných běd ale z Francie přichází i nová móda. Pánové odhazují paruky, dámy se odívají do anticky působících šatů typu „chemise" a nábytek je často inspirován světem starého Řecka, Říma a Egypta. Stát někdejšího římskoněmeckého císaře Františka II., z nějž se roku 1804 stal rakouský císař František I., řídí kancléř Metternich. Ten samý Metternich, kterému věnovala svou přízeň nejen Kateřina Zaháňská, ale i neteř ve žďárské letní prelatuře bydlícího Františka Ignáce Haffenbrädla Anna Alžběta. V rychle se měnícím světě po pádu Napoleona Bonaparta vás nemohou překvapit ani nejrůznější technické vynálezy, třeba Trevithickova parní lokomotiva nebo parní vůz a loď Josefa Božka. V této době Ulrich umírá a zahajuje čilý život posmrtný.

Po zrušení kláštera v roce 1784 se stalo žďárské panství majetkem Moravského náboženského fondu. O jeho chod se starali úředníci, v jejichž čele stál pan vrchní, kterým byl od roku 1796 po dvacet let Jan Alois Ulrich. Těžko říct, jestli byl vůči poddaným hodným nebo zlým pánem. Z jedné strany narážel na snahu poddaných o úlevu robotních povinností, z druhé strany musel jakožto zástupce státní mašinérie plnit nařízení shora. Ulrich musel řídit panství tak, aby šlapalo jako hodinky a aby byl tlak na jeho osobu z obou směrů vyvážený, nebo nejlépe žádný. To ovšem v době válek nešlo. Například v roce 1805 prošli Žďárem francouzští a bavorští vojáci, což se rozhodně neobešlo bez rekvizic.

Žďáru se dotkla i vykonstruovaná helvétsko-frajmaurská rebelie v roce 1797. Ve skutečnosti nešlo o rebelii, to se jen vesničtí kluci a chlapi odmítali nechat poslat na vojnu proti Francouzům a raději utekli do lesů, kde se schovávali a kde je Jan Makovský, zběhlý voják, učil zacházet se zbraněmi. Nejvíce potížistů bylo v okolí Pusté Rybné a Telecího. Ve Žďáře byli na zámku vyslýcháni lidé z Račic. Ulrich měl údajně přiznání získávat pomocí nedovoleného užití fyzického násilí.

Když bývalí žďárští řeholníci v čele s Bonifácem Procházkou a Jáchymem Polanským zahájili sbírku na opravu zelenohorského poutního kostela, žďárský vrchní, kterým tehdy byl Jan Jiří Veselý, nedal ani krejcar. Byl to osvícenec, člen brněnské zednářské lóže, a tak mu to asi přišlo jako něco zpátečnického a tmářského. Jan Alois Ulrich ovšem na opravu peníze poskytl a dlouhá léta vyprovázel zemřelé na jejich poslední cestu zvon s jeho jménem.

Ulrich také dokončoval parcelaci nerentabilních hospodářských dvorů, kterou zahájil už Jan Jiří Veselý. Tím poddaným alespoň trochu ubylo robotních povinností. V roce 1801 také poskytl ve zrušeném klášteře prostor pro novou školu, která ve stejné budově sídlí dodnes.

Vrchní Ulrich ve Žďáře pochoval dvě své manželky. O jeho povaze nemáme žádné soudobé svědectví ani od cizích, ani od jeho dětí. Těžko říct, jaké měl názory na svět a na politiku. Nejspíš nebyl zcela nesnášenlivý, protože bývalému vrchnímu Veselému, který byl dokonce stíhán pro své jakobínské smýšlení v rámci oné vykonstruované rebelie, poskytl ve žďárském klášteře slušné bydlení. V té době se ale lid zástupcům panské moci po smrti mstil tím, že je nechal vstoupit do pověstí jako strašidla. Strašil tak vrchní na Blatné, v Lanškrouně, v Novém Městě na Moravě

Dodnes nevíme, kde byl pohřben. Mohlo to být na Dolním hřbitově, ale protože přispíval na opravu Zelené hory, mohl mít hrob také zde. Z pověstí se dozvídáme, že si po smrti zasedl na zámecké úředníky, které pohlavkoval na mostě u Nového dvora, na služebnictvo v zámku a v tamních kancelářích, kde vymetal pece a rozhazoval dokumenty a troufnul si i na vyhlášené siláky, žďárského Domína, kterého nechal po potyčce v roztrhaných šatech ležet u Zelené hory a na světnovského Čermáka, kterého zase hodil do rybníka. A když jednou na lávce u Vysokého zabil zámeckého písaře, povolala prý vrchnost kata z Jihlavy, nechala tělu pana vrchního srubnout hlavu a nasypat do ní zrnka máku. Kolik jich prý má v hlavě, tolik let nebude strašit. Snad se mu z hlavy už nevysypala. Ulrich totiž řádil ve dne v noci, denní doby nerespektoval. Navíc zůstal byrokratem i po smrti a ctil katastrální hranice obce Zámek Žďár, nikde jinde se nezjevoval. Pokud by se tedy vrátil, nastaly by všem tamním úředníkům zlé časy.

Kdo ví, jak by se skutečný vrchní Ulrich díval na to, že se o něm ve Žďáře mluví i po dvou stoletích. Třeba by po zhlédnutí toho „svého" dílu seriálu Strážce duší, kde se stal z revenanta upírem, jen nechápavě zakroutil hlavou a šel by se raději podívat, jak se od jeho časů změnila Táferna, kam občas chodíval ve skutečnosti i v románu Václava Kaplického Rekruti.


Stanislav Mikule