„Tradice hrkání v Branišově je už nejméně stoletá. Můj dědeček i táta jako kluci také hrkávali, já sám jsem chodíval hrkat a stejně tak mí synové. Teď čekám, až moji vnuci dorostou a budou pokračovat v rodinných zvyklostech. Zatím jsou na to ale moc malí," sdělil starosta Zvole, pod níž Branišov patří, Mojmír Starý.

Chodit po dědině s hrkačkou nebo s hrkacím trakařem může každé dítě. Na věku nezáleží. „Pokud má sílu a chce se mu, tak může jít. Není to nijak limitované. Dříve to ale byla záležitost čistě klučičí, chodili pouze chlapci. V poslední době se mi ale zdá, že dívky začínají převažovat," pousmál se Mojmír Starý.

Pracovními nástroji hrkačů jsou, alespoň v případě Branišova, hrkací trakaře. „Za nás ještě nebývaly, my jsme mívali klasické ruční hrkačky nebo klepačky. Ty dnes už téměř nejsou vidět. Hrkací trakaře vyrábí místní truhláři, ale já osobně jsem svému synovi taky jeden takový trakař udělal a truhlář nejsem. Není to tak složité," řekl Mojmír Starý.

„Většinou je vyrábí můj tatínek. Já mu občas pomáhám," pochlubil se šikovným tatínkem jeden z malých hrkačů Pavel Tulis.

Nejmladší účastnicí hrkání v Branišově byla pětiletá Vendulka. „Šla jsem už podruhé, už jsem hrkala i vloni. Bylo to dobré, tak jsem to chtěla zkusit zase," prozradila Vendulka.

Nahradit v předvelikonočním období zvony není vůbec tak jednoduché, jak by se na první pohled mohlo zdát. Za velikého hluku musí parta dětí obejít celou vesnici. „Já chodím hrkat od osmi let. Zastavujeme se u některých domů ve vesnici tak, aby nás opravdu všichni slyšeli. Zazpíváme a pokračujeme dál. Hrkáme celkem šestkrát, jednou ve čtvrtek, čtyřikrát v pátek a jednou v sobotu," vysvětlil sedmnáctiletý Petr Jež.

Každý má v průvodu své místo. Ti starší chodívají vpředu a vzadu. „Já chodím vpředu, ostatní vedu. Určuji, kde zastavíme, u kterých domů," řekl čtrnáctiletý Marek Jež. „Já zase průvod uzavírám. Musíme dávat pozor na ostatní, zvláště na ty malé, aby je náhodou něco nepřejelo a aby se jim něco nestalo," doplnil Petr Jež.

Hlas zvonů umlká na Zelený čtvrtek. Namísto nich nastoupí děti. „Ony jsou pak posly přicházejících Velikonoc. Stejně, jako zvony zvoní ráno, v poledne a večer, tak i hrkači musí chodit ve stejnou dobu. V pátek jdou ještě navíc ve tři hodiny, kdy oznamují Kristovu smrt. Nejhorší je asi to ranní vstávání, děti musí být na nohou už v půl šesté," sdělil Mojmír Starý.

S ranním vstáváním je také spojena spousta veselých historek. „Často jsme museli chodit budit ty největší spáče. Pokaždé se stalo, že někdo zaspal a ne vždy bylo snadné ho přimět, aby vstal a šel hrkat," potvrdil Mojmír Starý.

Závěrečná zastávka branišovského hrkání bývá u křížku. „Tam se všichni nakonec společně pomodlí. Hrkání je opravdu moc pěkná tradice, má své neopakovatelné kouzlo. A jsem rád, že to děti baví a chodí jich hrkat čím dál tím víc. Letos se jich sešly už přes dvě desítky," pochválil nejmladší obyvatele Branišova starosta.