Velikonoční radovánky jsou spojeny s beránkem, malovanými vajíčky, pomlázkou, metlou, žilou, mrskačkou nebo také tatarem, ale i s říkankami, které by měl každý správný „mrskáč“ přednést.
„Hody, hody doprovody, dejte vejce malovaný. Když nedáte malovaný, dejte aspoň bílý, slepička vám snese jiný,“ zazní u otevřených dveří, a hned na to začne „úřadovat“ předem upletená metla.
Ženy a dívky musí zatnout zuby a jednou do roka vydržet několikerý výprask. „Někdo je hodný, a tak to od něj moc nebolí. Jiný pořádně přitlačí, takovým bych nejraději ani neotevřela. Nakonec mi to ale přece jen nedá, proto se mi občas stane, že mám po Velikonocích na nohách modřiny,“ postěžovala si Miroslava Klementová z Nového Města na Moravě.
Ale i podobné nepříjemnosti k svátkům jara patří. „Hlavně že se tady tradice ještě stále drží. Já jsem z Ostravy, a tam už chodí jen pár skupinek dětí. Někdy ani neřeknou básničku, jen nás vyšlehají a hned se sápou po pomlázce. Nechtějí ani barvená vajíčka, jen ta čokoládová. Na Vysočině je to úplně jiné, tady se Velikonoce slaví pěkně postaru, se vším všudy. Proto sem taky strašně ráda jezdím, mám tu sestru, a tak si pokaždé přijedu užít Velikonoce takové, jaké je znám z dětství,“ prohlásila Jitka Dostálová z Ostravy.
„Nejhezčí je, když přijdou děti, zvláště ty malé. Jsou úžasně roztomilé, občas zapomenou básničku nebo se stydí a musí to za ně odříkat tatínek,“ usmála se Jitka Dostálová.