Jedním z těch, kteří se do míst opředených nesčetnými pověstmi, do kraje jeřabin, hlubokých lesů a políček plných kamení a bodláčí často a rádi navraceli, byl i novoměstský rodák, akademický malíř Bohumil Puchýř.

„Do svého rodného města se tatínek neustále vracel. Vlakem, na motorce Manet, později autem Tatra, dále Škodou 110 a nakonec Moskvičem kombi. Trávil tam každou volnou chvíli. Nejdříve jezdil k bratrovi do rodného domku na Malé ulici, později si postavil chatu za Novým Městem na Brožkově kopci. Do důchodu odešel v roce 1976. Protože se chtěl vyhnout opakovaným problémům s povolováním svých výstav, koupil v roce 1977 chalupu v obci Rokytno. Tam ke svým 65. narozeninám otevřel ateliér a chalupa v Rokytně tak od roku 1979 fungovala jako trvalé výstavní prostory," vyjádřila se dcera malíře Helena Puchýřová.

Bohumil Puchýř se narodil v Novém Městě na Moravě 9. prosince 1914 jako nejmladší ze tří dětí Josefy a Vincence Puchýřových. „Vincenc Puchýř měl v době Bohumilova narození již 59 let, povoláním byl lubař. Se svými dřevěnými výrobky, jako byly hračky, síta, dřevěné náčiní pro domácnost a jiné, pak vyrážel do blízkého i vzdálenějšího okolí na trhy. Rodina vlastnila také kousek pole a chovala menší domácí zvířata pro zajištění skromné obživy," připomenula Helena Puchýřová.

Dětství plné klukovských rošťáren bylo ukončeno maturitou na novoměstském gymnáziu v roce 1936. Bohumil musel po smrti otce pomáhat matce obstarávat živobytí. Už při studiích si spolu se svým bratrem Jaroslavem přivydělával fotografováním. „Tatínek byl například pozván, aby fotografoval rodinu obchodníka Bradyho s jejich přáteli, když Bradyho rodina podnikla společenský výlet na Harusák. Fotografie pak byly vystaveny a doporučovány v jejich obchodě na náměstí," pochlubila se otcovým úspěchem Helena Puchýřová.

Už na gymnáziu projevoval Bohumil Puchýř výrazné výtvarné nadání, kterého si velmi cenil i jeho tehdejší profesor, akademický malíř Alois Podloucký.

„Ve třicátých letech byl otec přizván prelaturou ve Žďáře nad Sázavou k výmalbě německé lóže kostela na Zelené hoře postaveného Janem Blažejem Santinim. Je to jediná tamní vymalovaná lóže. Co by asi ten Santini dokázal vytvořit dnes s technickým vybavením současných inženýrů, okomentoval později otec," zavzpomínal na tatínkův výrok syn Bohumila Puchýře, také Bohumil.

Do odboje

Po ukončení vojenské služby se Bohumil Puchýř přihlásil ke studiu kreslení a deskriptivní geometrie na Vysoké škole architektury v Praze, ale kvůli nepříznivé finanční situaci musel přejít do Brna, kde pokračoval ve studiu deskriptivní geometrie na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity. Nadále se věnoval také kreslení. „Výtvarně byl ovlivňován profesory Aloisem Podlouckým, Oldřichem Blažíčkem, Vincencem Makovským, dále profesory Františkem Hlavicou, Františkem Doubravou a Josefem Sejpkou," uvedla Helena Puchýřová.

Vysokoškolská studia Bohumila Puchýře byla přerušena druhou světovou válkou a on byl nasazen do zaměstnání v nemocenské pojišťovně v Novém Městě. Zapojil se i do protifašistické činnosti.

„Když nacisté téměř vypátrali ruské partyzány v Albrechticích a spletli se při zaměřování vysílačky jen o jeden dům, nalezli pak na stole po partyzánech, kteří uprchli oknem, mezi dokumenty i pracovní knížky ruských partyzánů s podpisy Bohumila Puchýře. Naštěstí nepoznali, že i ty protektorátní dokumenty byly Bohumilem nakreslené. Přišli si pro něj domů den poté, právě v době, když se začal zabývat myšlenkou, jak by v takové situaci jednal," připomenula smutnou událost ze života otce Helena Puchýřová.

Bohumil Puchýř byl odvezen do brněnských Kouniček do ochranné vazby. Protože neustále tvrdil, že při podpisu do pracovních knížek nevěděl, co podepisuje, byl nakonec 3. března 1945 propuštěn. Vrátil se s podlomeným zdravím a jeho vězeňská minulost se mu po celý zbytek života vracela v podobě děsivých nočních můr.

V říjnu téhož roku se Bohumil Puchýř oženil s Marii Šelepovou a na jaře 1946 se jim narodilo první dítě, dcera Helena.

Bohumil Puchýř následně dokončil vysokou školu a nastoupil jako středoškolský profesor na gymnáziu v Uherském Brodě, kam se s ním rodina přestěhovala. „Byl výjimečným učitelem svojí skromností, upřímností, optimismem a vědomím zodpovědnosti vytvořit příznivé podmínky pro vzdělání a intelektuální rozvoj svých studentů. Podpora jejich pracovních aspirací byla skutečně ojedinělá. Bylo to něco v duchu Komenského, že školní práce je hrou, pokud vzdělává člověka a učí jej zodpovědnosti, důslednosti a základním osobním a společenským povinnostem," vyjádřil se po letech jeho někdejší žák Miroslav Macalík.

Mladý, zapálený profesor se aktivně podílel na veškerém společenském a kulturním dění Uherského Brodu. Navrhl celou řadu divadelních výprav pro Slovácké divadlo a jako kulturní radní města inicioval výzvu pro sochaře Vincence Makovského, novoměstského rodáka, jehož dílo znal z výstav na Horácku, aby vytvořil sochu Jana Amose Komenského před muzeum, které nese Komenského jméno. V Uherském Brodě se jeho rodina rozrostla o další dva členy, syna Bohumila a dceru Janu.

Holkám přezdívky

V roce 1953 odešel Bohumil Puchýř učit deskriptivní geometrii do Pardubic a poté do Brna, kde nastoupil coby asistent na Vysoké učení technické. „Pan profesor vždy s vervou mu vlastní razantně rozrazil dveře, v ruce obrovské dřevěné pravítko pro kreslení na tabuli, v bílém plášti s brejličkami, za nimiž se leskly šibalské oči. Pokaždé byl dobře naladěn. Ač lehce korpulentní a nepříliš vysokého vzrůstu, pohyboval se před tabulí mrštně. Během několika minut ji pokryl odspodu až po nejvyšší místo rychlými přesnými tahy křídou," připomenula Puchýřovo vysokoškolské působení v Brně jeho bývalá studentka Yvonna Vackářová-Hawerlandová.

„Další jeho specialitou bylo dávat holkám přezdívky. Jmenovala jsem se na studiích vlastním jménem Vackářová a chytla jsem přezdívku Straškřábková. Nejneuvěřitelnější bylo, že si ty všechny přezdívky pamatoval. „Á Straškřábková neví, jaké pomůcky patří do deskriptivní geometrie," řekl jednou, když šel kolem mě, „vy tu tuhu nemáte vůbec ošpicovanou, milostivá, kdybyste mě desetkrát píchla do oka, tak ani nezaslzím." A všichni spolužáci padali pod lavice smíchy," dodala bývalá žačka.

Své největší zálibě, malování, se věnoval Bohumil Puchýř neustále. V období normalizace ovšem nebyl mezi těmi, kteří směli vystavovat v oficiálních galeriích, proto se lidé mohli s jeho dílem seznámit převážně ve školních zařízeních. V letních měsících se například opakovaně konaly výstavy jeho obrazů v budově školy v Křižánkách nebo v prostorách novoměstského gymnázia. „Negativní a jistě nezanedbatelný vliv mělo v tom období také tatínkovo policejní vyšetřování pro takzvané nedovolené podnikání, které nakonec skončilo rozhodnutím prokurátora, že Bohumil Puchýř jako akademický malíř s příslušným vzděláním může své obrazy prodávat," řekla dcera Helena.

Zákaz vystavování

Zákaz vystavování svých obrazů vyřešil Bohumil Puchýř jednou provždy koupí chalupy v Rokytně, kde otevřel svůj ateliér. Akademický malíř a novoměstský rodák zemřel 6. října 1985. Jeho malířský ateliér na čas osiřel, ale záhy jej zaplnila mladší generace výtvarníků, všechny tři děti kráčejí v otcových šlépějích.

„Já jsem s ním jezdívala malovat ze sourozenců nejčastěji. Ale on byl hrozně těžká konkurence. Pamatuji si, že jsme malovali na Křižánkách a já jsem obrázek rozmalovala a on ho potom domaloval. Tehdy mi ukázal, jak se má dělat obloha, která dodává náladu celého obrazu. To vždycky říkával," zavzpomínala Helena Puchýřová.

Bohumil Puchýř byl především malířem krajinářem. Dokonale zvládal prostor i barvy. Jeho náladové obrazy s motivy z oblíbených míst v Rokytně, Studnicích, Milovech, v Novém Městě na Moravě i jinde se dodnes těší velké oblibě. Jsou stále více vyhledávány sběrateli a milovníky umění.

--------------------

Výstava

Tvorbu akademického malíře Bohumila Puchýře připomíná retrospektivní výstava, která je od 5. března do 17. května otevřena v Horácké galerii v Novém Městě na Moravě. Otevřeno je denně mimo pondělí a státní svátky od 9 do 12 a od 13 do 17 hodin.