Obrovská je také pedagogická činnost umělce, který v opavském Institutu tvůrčí fotografie dal základy mnoha, dnes už známým fotografům. Absolvovat školu, kde učí Mistr Štreit, je záruka kvality a prestižní záležitost. Při příležitosti nedělní vernisáže poskytl Jindřich Štreit rozhovor pro čtenáře Žďárského deníku.

Pane profesore, co vy a Vysočina?
Tady v Bystřici vystavuji poprvé. Jinak jsem měl výstavu v Novém Městě, v Jihlavě a ve Žďáru. Jezdím sem moc rád, Vysočina je nádherná, malebná a fotogenická. Samozřejmě v zimě je trochu drsnější, ale já jsem z Nízkého Jeseníku, tak mně to vyhovuje. Já mám rád, když je krajina zvlněná, členitá.

Krom výstav, měl jste na Vysočině fotografické aktivity?
Ano, v době, kdy jsem dělal cyklus Cesta ke svobodě, vznikly zde některé fotografie. Také jsem tady fotografoval pro katolickou charitu cyklus fotografií o různých typech sociálních zařízení, fotil jsem týrané, bité matky. Vznikla z toho jedna zajímavá fotografie, já mám jeden jediný billboard a ten je právě z té fotografie pořízené na Vysočině.

Prozradíte, na čem momentálně pracujete?
Já mám vždycky rozpracováno několik cyklů, jednak je to velký, dvouletý projekt o městečku Vítkov, blízko Opavy. Dále pracuji na sociálním projektu nazvaném Pavučinka, je to o odložených dětech. A nedávno jsem se vrátil z Brazilie, tam jsem pracoval, na cyklu Čeští emigranti v Brazilii. To bylo nesmírně zajímavé, hodně jsem při vyhledávání krajanů cestoval. Navštívil jsem velké metropole, jako je Rio de Janeiro a Sao Paolo, ale také kdesi vysoko v horách malou vesnici, kde žije osmadevadesátiletý český farář, takový dosluhující misionář.
Jsou to lidé jak velmi bohatí, tak ti, kterým to v životě nevyšlo. Byli jsme také fotografovat Bataypora, město, které založil Jan Antonín Baťa, po vzoru Zlína. Hodně jsem fotil jeho rodinu, bylo to hodně emocionální.

Vaší doménou byl a je sociální dokument, nezkusil jste si někdy jiný žánr, třeba jen tak pro sebe?
Já si myslím, že dokumentární fotografie obsahuje všechna témata a druhy fotografie. V každé z nich můžete najít například zátiší. Se zátiším hodně pracuji, vždycky si najdu nějaký detail v domácnosti, ve které fotím a který dokresluje prostředí, ve kterém ta rodina žije. Nebo si vezměte krajinu, umět umístit člověka do krajiny a propojit člověka s krajinou je obrovské fotografické téma. Prostě dokument obsahuje všechno, od krajiny, přes zátiší, akční fotografii, figuru, akt a portrét. Tak proč se omezovat na jednu disciplínu, když dokument nabízí vše. V tom je síla a veliká škola dokumentární fotografie.

Jak pokračuje vaše pedagogická činnost, našel jste mezi svými studenty výrazný talent?
Učím na Slezské univerzitě, v Institutu tvůrčí fotografie. Mohu říci, že každý náš student je výrazný talent. Vybíráme si z obrovského množství uchazečů. Je to v současné době nejexponovanější škola, která jde se současným světovým vývojem. Její absolventi se uplatňují jako špičkoví profesionální fotografové. Hodně ovlivňujeme polskou fotografickou scénu, momentálně máme čtyřicet polských studentů. Polsko nemělo dokument, byla to výtvarně zaměřená země. V současné době se dokument v Polsku výrazně prosazuje. Naši studenti pravidelně vystavují v cizině, kde získávají prestižní ceny. Zásluhou Slezské univerzity a profesora Birguse, se z ITF stala škola evropského významu.

Kolik vás ještě čeká letos výstav?
No, to jste mně zaskočil, já mám ročně asi padesát samostatných výstav, mám začít vzpomínat? Z těch nejdůležitějších, které jsem letos měl , byla výstava společně s profesorem Birgusem v New Yorku na Brodwayi, v Leica galerii. Dále mně běží důležitá výstava v Sao Paolu, ta je putovní a bude pokračovat po Brazilii. A moc rád bych pozval čtenáře Deníku sem, do Bystřice.
Vím, že následující otázku nemají fotografové rádi, ale čtenáře to bude zajímat, čím fotíte?
Mně ta otázka nevadí a rád vám to povím, fotografuji Leicou šestkou a sedmičkou a pořád fotografuji klasicky, analogově.

Takže aparát s průhledovým hledáčkem a na kinofilm, žádná zrcadlovka?
Přesně tak, donedávna jsem hodně pracoval s Nikonem, ale nyní je to Leica. A také si sám vyvolávám a zvětšuji.

Na co jsem se vás zapomněl zeptat?
Napište tam, že fotografování nesmírně obohacuje život. Ten, kdo fotografuje, vnímá úplně jinak život kolem sebe. To je to nejkrásnější, co mně, krom lásky, v životě potkalo!

Pavel Faus