Za to, že staré vozy sbírá, vděčí svému tátovi a právě zářivě modré aerovce. „Táta byl ročník 1916 a vůz pořídil na náhradní díly. Bývalo to totiž jeho rodinné auto. Tatínek si jeho koupí plnil dětské sny. Jenže to nakonec dopadlo tak, že jsme sháněli náhradní díly právě pro polokabriolet. Já to pak zdědil spolu s vášní pro veterány,“ vypráví Ganzwohl. Renovace auta mu zabrala dlouhých třicet let. Poslední velké úpravy na něm dokončil před dvěma roky.

Na Vratislavově náměstí v Novém Městě si lidé užili trhy i přehlídku automobilových veteránů.
Krásná auta, žongléři i uzené: Nové Město žilo Svatováclavskými slavnostmi

Od té doby je auto pojízdné. Jenže ačkoli vypadá jako nové, nedá se se současnými automobily úplně srovnávat. „Člověk musí při řízení obětovat trochu pohodlí. Brzdy jsou mechanické a výkon není nijak velký. Ani dozadu není příliš vidět. Zároveň je potřeba s aerovkou splynout. Pak je ale z jízdy požitek, když se to podaří,“ nedá sběratel na svůj polokabriolet dopustit.

Auto z roku 1938 by mohlo i v současnosti jezdit po dálnici, přesto se tomu Ganzwohl pro jistotu vyhýbá. Vůz ho spolehlivě doveze z Brna, kde bydlí, až do Nového Města či ještě dál. „Jezdím po okreskách a cesta na Žďársko mi trvá přes hodinu a půl. Přesto s ním spolehlivě dojedu kamkoli,“ kvituje člen Klubu historických vozidel Žďár nad Sázavou.

Hasiči a sportovci vyběhli schody na Zelenou horu.
Rozdíl osmdesáti let. Přesto faraónský běh na Zelenou horu zvládli oba závodníci

Do rodného okresu se Jan Ganzwohl rád vrací, přestože už žije v Brně. „Proto jsem ve Žďáře členem klubu historických vozidel. Vysočinský patriotismus se ve mně stále ozývá. Navíc mám díky tomu důvod sem stále jezdit. Mám tu i přátele, se kterými se vždycky rád vidím,“ vysvětluje spokojeně sběratel. Ten má v garáži kromě legendární modré aerovky také jiná auta a sedm motorek.