Vybudovat kanalizaci, předláždit celé náměstí, obílit domy, vystavět osvětlení po celém městě a okolí, vyasfaltovat silnice. Kdyby se k tomuto rozhodlo jakékoli město v této době, trvaly by práce desítky let. V roce 1909 na to však stačily tři měsíce.

Na konci května toho roku totiž do Velkého Meziříčí přišlo oznámení, že toto malé město na Vysočině bude začátkem září hostit císaře pána Františka Josefa I., německého císaře Viléma II., arcivévody, zahraniční hosty a mnoho a mnoho dalších významných osobností. Důvod? Císařské manévry. Generální štáb si krajinu mezi Velkým Meziříčím a Třebíčí zvolil coby ideální cvičiště pro asi šedesát tisíc vojáků.

Není známo, jak se páni radní velkomeziříčští zatvářili, když se tu novinu dozvěděli, je však známo, co se začalo dít ihned poté. „Objednány kamenné hranole až ze Skutče v Čechách, ulice pokud možno byly rozšiřovány odstraněním zahrádek a teras před domky a klepot kladiv se ozýval dlouho do noci předlážďováním ulic, silnice upravovány, domy natírány, kostel malován, zámek upravován, na tržišti stavěny baráky,“ zavzpomínaly noviny Velkomeziříčsko dvacet let poté.

Zní to neuvěřitelně, ale vše se v požadovaném termínu stihlo. Neexistovala žádná stavební povolení, žádné schvalovací procesy, na soukromý majetek se asi také moc nehledělo. Práce se přitom neomezily jen na Meziříčí, asfaltovaly se například cesty k Brnu a Jihlavě. „Císař pán pochvalně se zmínil o výborném a vzorném stavu silnic v okrese třebíčském i velkomeziříčském,“ poznamenaly noviny Stráž, když 17. září 1909 shrnuly průběh manévrů.

Kraj zaznamenal nebývalý pokrok. Byla rozváděna elektřina, nad hlavami lidí náhle vedly desítky kilometrů telegrafních a telefonních kabelů, které zajišťovaly přímé spojení s Vídní i Berlínem. A během cvičení se na nebi vznášely pozorovací balony a na kopcích vyrostly vysoké stožáry pro tzv. bezdrátovou telegrafii.

„Výsledky pokusů s těmito novými aparáty byly tak příznivé, že se podařilo v dosti hornaté krajině docílit spojení na 200 km,“ informovaly Lidové noviny 10. září, tedy den po oficiálním zahájení cvičení.

Do Třebíče se císaři nechtělo

Tou dobou již proti sobě postupovaly Severní a Jižní armády, mezi nimiž se pomocí koní a automobilů pohybovali oba císařové, následník trůnu František Ferdinand i budoucí poslední rakouský císař Karel. Ti pozorovali boje na mnoha místech. „Zajímavý boj rozvinul se o vesnici Pocoucov. Ze všech stran ozývala se palba strojních pušek, přímo zběsile rachotících, do čehož se mísil rachot hřímajících děl. Četa jezdců přijíždí, v čele sám císař, který jako znamenitý jezdec lehce překonává všecky překážky, příkopy a strmé svahy a zastavuje se na výšině, aby přehlédl bojiště,“ líčilo Velkomeziříčsko.

Pocoucov je na dohled od Třebíče, a tak zřejmě zrovna v té době spatřil císař v dáli množství domů. „Co je to za město?“ zeptal se prý pobočníků.

„To je Třebíč, město ševců, Veličenstvo,“ odpověděl kdosi.

Císař jen mávl rukou: „Ti mě nezajímají,“ načež otočil koně a zamířil k Trnavě.

Mocnář sice Třebíč nenavštívil, zato přes ni pochodovala Jižní armáda. „Třebíčí vracející se vojáci s vděčností vzpomínali na náš lid, který obětavě poskytoval zdarma unaveným vojákům pokrm i nápoje, ale také mnozí s trpkostí vypravovali, jak na některých místech hladovým vojákům prodávali nestydatě zdražené potraviny. Tak žádali někde na nich za sklenici piva 20 hal., za housku 6 až 8 hal. a za cervuláty 16 až 20 hal. To je opravdu nestydatost; mezi vojáky byli většinou lidé chudí a zneužívati jejich hladu a žízně kvůli zisku několika haléře je odsouzení hodno,“ nešetřila kritikou Stráž.

Manévry si vyžádaly i oběti

Při obdobných manévrech se často stávalo, že vojáci i zemřeli – podmínky byly zkrátka podobné skutečné válce. Lze tedy mluvit o štěstí, že si toto cvičení vyžádalo zřejmě „jen“ jednu oběť, a to hned osmého září, tedy v den přesunu na pozice. Byl jí záložník 98. pěšího pluku F. Písecký z Vysokého Mýta, otec několika dětí.

„Nešťastník trpěl srdeční vadou a nebyl uznán nemocným, když se hlásil na pochodě několik minut před neštěstím, že nemůže dále. Mrtvola jeho zůstala do neděle v nemocnici a nikdo z regimentu se o ni nestaral. Pohřbena byla až v neděli dne 12. t. m. za účasti dvou důstojníků, kteří byli svědky při pitvě. Teprve před pohřbem zpravena byla manželka vojínova o jeho smrti, poněvadž dříve nebylo možno jméno jeho zjistiti,“ informovaly Hlasy ze západní Moravy.

Mnoho zraněných si však vyžádala jiná událost, která se ale nestala na bojišti, nýbrž ve Velkém Meziříčí na Františkově. Splašily se tam totiž desítky koní. „Vytrhali kolíky, k nimž byli přivázáni, a rozprchli se. Poněkud níže od stanoviště koní leželi dragouni 6. pluku, přes něž se koně v divém úprku přehnali a pošlapali je. Celkem bylo zraněno třináct vojáků. Šest ze zraněných je raněno těžce: byli koňskými kopyty podupáni na prsou. Celkem uteklo 150 koní, z nichž dosud schytáno 67; byli celé dopoledne přiváděni z okolních vesnic,“ vylíčily Lidové noviny 11. září, přičemž později se objevily zprávy, že poslední koně se podařilo chytit až u Jihlavy.

Těžko na cvičišti – a ještě hůře na bojišti

Manévry vyhrála armáda Sever, vedená arcivévodou Evženem. Vojáci si vyzkoušeli zcela nové uniformy i zbraně, tisk se rozplýval nad rychlopalnými děly či automobily. „Jako další novinka jsou polní kuchyně pojízdné, ve kterých možno i za jízdy vařiti, dále polní pekárny rovněž pojízdné ku pečení chleba,“ podivoval se korespondent Stráže.

Manévry se konaly v poměrně výbušné mezinárodní atmosféře. Rakousko-Uhersko jen rok předtím anektovalo Bosnu a Hercegovinu, což tehdy mělo téměř za následek válku se Srbskem. Tyto spory se ještě podařilo vyřešit mírovou cestou, Srbsko ale zabředlo do tzv. Balkánských válek jen o něco později, v letech 1912 a 1913.

A co se stalo další rok, je všeobecně známé – atentát spáchaný Srbem Gavrilem Principem v bosenském Sarajevu na arcivévodu Františka Ferdinanda tentokrát opravdu vedl k rozpoutání války mezi Srbskem a Rakousko-Uherskem, z níž se ale záhy stala válka světová.

Je krutou ironií osudu, že František Ferdinand se po Sarajevu pohyboval ve voze hraběte Harracha – svého dobrého přítele, jenž v roce 1909 na velkomeziříčském zámku hostil nejen jeho a další členy císařského domu, ale i tu nejvyšší generalitu. Ta se v krajině mezi Třebíčí a Meziříčím připravovala na možný válečný konflikt – ale zřejmě ani ona netušila, jak brzy se zmíněné skvělé zbraně a polní kuchyně otestují v praxi. A že válečné události budou mít důsledky patrné až do dnešních dnů.