Poslední hosté si jídlo mohli objednat před osmi lety. Od té doby restaurace nevaří. Podle majitele Petra Slavíčka není už záchrana budovy možná. „Restauraci jsme pořídili v roce 2005. V té době byla v žalostném stavu. Dostali jsme ji aspoň do provozuschopného. Lidé si k ní na nějaký čas našli cestu. Ale spíš než místní to byli turisté. Ti věděli o Donutilovi i Kocourkovi. Lákala je ale hlavně přehrada a příroda,“ popsal Petr Slavíček a Deníku prozradil, co místo hostince plánuje vybudovat.

Za plánovanou demolici může technický stav. „Už když jsme to koupili, tak střecha byla shnilá a padala. Rekonstrukce by vyšla na několik milionů a stejně by jen oddálila nevyhnutelné. Elektroinstalace nevyhovuje a ani hygienické podmínky nejsou nejlepší. Jednodušší je to zbourat,“ přiznal Slavíček s tím, že místo hospody vznikne na stejném místě penzion. „Bude sloužit ke krátkodobému ubytování,“ dodal.

Rekvizity, fotografie, ocenění a památník siláka Františka Kocourka. Jeho nejlepší kamarád František Kocman mu v brněnských Řečkovicích zřídil muzeum.
Výročí úmrtí brněnského siláka Kocourka: Frankie zdar, byla jeho poslední slova

Hostinec Na Hrdé vsi měl v oblibě i mistní obyvatel Zdeněk Matuška. „Chodíval jsem tam často a rád. Byla to dobrá hospoda na úrovni a vypadala pěkně. Hrávali jsme tam s přáteli i kulečník,“ zavzpomínal obyvatel Víru. Matuška si pamatuje i nejslavnějšího štamgasta. „Františka Kocourka jsem tam párkrát potkal, vyprávěl historky. Ten den, kdy zemřel, tam měl zrovna můj kamarád oslavu. Kocourka byla škoda a líto mi je i hospůdky. Ale musíme se posunout dál,“ řekl důchodce.

Hezké vzpomínky na budovu má také Marie Jelínková, která ve Víru bydlí. „Před nějakými dvaceti lety v restauraci začínal pracovat můj syn. Úplně klasická jídla se tam tehdy už nevařila, ale mohli jsme si tam dát pivo i párky a byli jsme s tím spokojení. Hlavně venku byla pěkná zahrádka, kde jsme si mohli posedět,“ přiblížila žena minulost.

Zdroj: Deník/Jiří Kašpárek

Petr Slavíček se podobným reakcím nediví. „Někteří tu měli svatbu, jiní tu zapíjeli své dítě. Místo je plné vzpomínek. Jenže taky dostalo pořádně zabrat. Já jsem se se zdejšími lidmi sžil a spřátelil. I proto odtud nechci nikam odejít. Jen už tu nebudu mít hospodu, ale penzion,“ vysvětlil majitel pozemku.