Mnoho Němců se následně dalo na zběsilý úprk. „Jeden z vojáků měl s sebou i válečnou kořist. Té se ale na poslední chvíli rozhodl zbavit. Na žďárském nádraží vylezl na lokomotivu, kde ji chtěl spálit v kotli,“ říká Mikule.

V červenci roku 1984 pořídil ve Žďáře nad Sázavou Vladimír Kalas záznam povídání se strojvedoucím lokomotivy, která v posledních válečných dnech stála na místním nádraží. Záznam je dodnes uložený v Regionálním muzeu města Žďáru nad Sázavou. Strojvedoucí Josef Sedlák v něm uvádí: „Německý voják v uniformě říkal, že je Rakušan, a že je profesorem hudby. V ruce nesl předmět zabalený v novinovém papíře. Když obal rozbalil, uviděl jsem, že to jsou housle. Mě housle zajímaly. Podíval jsem se do jejich dutiny a mohl přečíst Antonius Stradivarius. A ještě nějaký drobný tisk, na který se nepamatuji,“ stojí v zápise, který pořídil Vladimír Kalas.

Strojvedoucí tvrzení vojáka, že je učitelem hudby, moc nevěřil. Voják vzápětí housle vzal a hodil je do kotle. „Jakmile zmizel, strojvedoucí se snažil z kotle zachránit, co se dalo. Ale vytáhl už jen malou část ohořelého nástroje,“ pokračoval Mikule.

Jak se vzácké housle do Žďáru dostaly, není známo. Domnělý profesor strojvedoucímu tvrdil, že si je dovezl z Polska. „Zatím jsme se nedostali ke Stradivariho seznamu, v němž jsou housle evidované a je tam také popsáno, kdo je vlastnil. Takže nemůžeme s jistotou tvrdit, že jde opravdu o jeho práci. Identifikace zbytkových předmětů je tak trochu běh na dlouhou trať. My ho tu provádíme už sedmdesát let a pořád se točíme v kruzích,“ připouští muzejník.