Novoměstská rodačka učila v Hodoníně, na Brněnsku, ve Žďáru nad Sázavou i v Novém Městě na Moravě. „Tady jsem učila na obou dvou školách, prvně na dolní a pak, když postavili druhou zédéešku, tak jsem přestoupila tam. Učila jsem češtinu, zeměpis a dějepis, to byl takzvaný první odbor ve třídách šest až devět. Potom, když nás zabrali Němci, tak jsem musela dělat zkoušku z němčiny a učila jsem němčinu,“ říká Blažená Šedá.

Nic ale netrvá věčně. Němci odešli a pro změnu je vystřídal jiný národ – Rusové. A tak učitelce nezbylo nic jiného, než si opět vyměnit roli – usedla znovu do školních lavic a začala si pro změnu vtloukat do hlavy ruštinu.

„Udělala jsem z ní státnici a pak jsem ji musela učit na celé škole tak dlouho, dokud ji nezvládli i další kolegové,“ usmívá se dnes učitelka v penzi.

Život paní Šedé byl velice skromný a jednoduchý. Její hlavní náplní byla práce, kterou milovala. Svým žákům se snažila dát co nejvíce. „Děti jsem měla vždycky moc ráda, bez toho bych se nestala učitelkou. Dnes bych všem vzkázala, že kdo nemá rád děti, ať na učitelství nechodí,“ radí Blažená Šedá. Ta tráví podzim svého života už čtvrtým rokem v Domě s pečovatelskou službou v Novém Městě na Moravě. A jak sama říká, je tam ráda.

„Jsem velmi vděčná, že tu mohu být. Mám sice domeček a zahrádku, ale dceru mám v Brně a sama bych zůstat nemohla. Dobře mě tu opatrují, naše sestřičky a vůbec všichni jsou velmi hodní a vstřícní. Sami mají taky dost starostí, ale když přijdou do práce, tak to všechno nechají venku a starají se jen o nás. My máme rádi je a myslím si, že oni zase mají rádi nás. Doma je sice doma, ale tady jsem našla svůj druhý domov,“ dodává bývalá učitelka Šedá.