Na prvním mezičase jí patřilo 27. místo, za dalších čtyři sta metrů 22. příčka. Věřil někdo v tu chvíli v medaili? Po dalším kole časomíra ukázala pozici 17 a poslední ledový ovál před ní. Nástup, úprk, opření se do dlouhých nožů… suverénně nejrychlejší závěr.

Cíl a druhé místo. Radost. V nejhorším bude šestá. Taková byla matematika. Ještě čtyři soupeřky na startu. Šance na stupně? Trenér věřil, ona ne.

Pravdu měl kouč. Jen jedna našla sílu na překonání šampionky ze třech kilometrů. Martina Sáblíková získala bronz. „Pro mě to je hrozně velký překvapení,“ usmívala se. Ale žádný sen. Medaile jí visela na krku. „V tašce je dost místa, i kdybych tu měla nechat kombinézu,“ vtipkovala zatím zlatá a bronzová z kanadských her.

Věřila jste si před startem na stupně vítězů?
Chtěla jsem být do patnáctého místa, když se to povede, tak do desátého, ale je z toho bronz. Jsem strašně šťastná.

Kde se vzal tedy ten zlom?
Trenér stanovil výbornou taktiku.

Jakou?
Abych jela dvě kola s rukama na zádech, abych si ušetřila síly do posledního, abych měla dost sil. A to vyšlo parádně.

Po dojetí do cíle jste měla jaké pocity, povedený závod?
Jelo se mi hezky. Byla jsem unavená, ale když člověk vidí super výsledek, super čas, tak psychika je úplně jiná.

Po zlatu na tři kilometry jste vůbec nepomyslela na medaili?
Opravdu ne.

Koukala jste na poslední dvojici, která vám mohla vzít bronz?
Já jsem prostě počítala, že medaili nemám, ale když mi Petr povídal, že budu bronzová, tak jsem se na něj koukla a myslela si, že si dělá legraci.

Ani po vaší jízdě vám hlavou nebliklo, že by to třeba mohlo dopadnout?
Já jsem měla radost, že jsem udržela všechny tři kola v jedné vteřině. To bylo důležitý.

Když se ale staly stupně realitou, tak vaše radost byla doslova živelná, už jste nějakou takovou zažila?
Nevím.

V neděli jste byla první…
Ke zlaté to nejde přirovnat, zlato je zlato.

Do rozjížďky jste šla s domácí závodnicí, pomohla vám atmosféra?
Bylo skvělý, když jsem se dozvěděla, že mám Kanaďanku v páru, byla jsem strašně ráda. Já jsem si šla vychutnat atmosféru.

Takže jste se těšila?
Spíš jsem měla strach, protože Kája (Erbanová dojela na 25. místě – pozn. aut.) není zdravotně v pořádku, a viděla jsem, jak se jí to nepovedlo, tak jsem jela i trochu za ni.

Hned po závodě vám pověsili na krk medaili, což nebylo poprvé. Byly to rozdílné pocity proti zlatu?
Strašně jsem si to užívala, nevím, kdy se mi to zase povede. Bylo to výborný. Myslela jsem na lidi v hale, doma, co mě sledovali.

Těsně před vyhlášením jste si hrála s telefonem. Už přišly gratulace?
Měla jsem už čtrnáct zpráv, ani nevím, kdo byl první. Už mi někdo i volal.

Před zlatými třemi kilometry vám přála třeba Kateřina Emmons, motivoval vás někdo i před poloviční tratí?
Asi ne. Opravdu jenom Petr, který když viděl časy ostatních, tak říkal, že na něco mám, že mám na medaili.

Věřila jste mu?
Moc ho neposlouchám. Potom začínám být nervózní. Někde v koutku to mám, ale říkám si, buď něco pil, nebo to myslí vážně.

Před pěti kilometry, které jsou vaší doménou, si vyžádáte radši ticho?
Ne, mně to nevadí, já jsem zvyklá, ať si říká, co chce.

Před prvním závodem jste nemohla spát, jak tomu bylo nyní?
Spala jsem výborně, ale kolem půl dvanácté jsem slyšela šustit noviny, protože Novák četl, tak jsem ho šla sprdnout, pak jsem spala až do osmé.

--------------

očima trenéra

„Když byla polovina odjetá, tak jsem jí řekl: dneska máš, Martino, obrovskou šanci.Viděl jsem ji v tréninku, tady je těžký led. Dala ruce na záda, aby jela technikou na trojku a nezmatkovala. Poslední kolo je důležité. A to Martina umí. S rukama za zády už jela, a když jela, tak stála na stupních vítězů, to už máme vyzkoušené. Když zvonili do posledního kola závěrečné dvojici, tak jsme věděli, že šance je obrovská. Suprový výsledek, pobrečel jsem si víc než při zlatu.“ Petr Novák