Irena Trnková patří k nešťastnému národu Rusínů, o kterých se v Čechách příliš mnoho neví a mnohý z oslovených studentů středních škol by si Rusíny určitě popletl s Rusy.

„Dětství jsem prožila na vsi poblíž Užhorodu,“ vzpomíná Irena Trnková, která si desítky let musela do kolonky národnost psát, že je Ukrajinka, byť její národ neměl s Ukrajinci mnoho společného.

Traktor neznali

Irena žila s rodiči, Rusíny, na bývalé Podkarpatské Rusi společně s židy, Rumuny, Maďary. Rusínů byl tehdy zhruba milion. Jak vysvětluje, všechno se změnilo v době, kdy se dostal v Rusku k moci Stalin.

„Podkarpatská Rus se připojila k Sovětskému svazu, stala se z ní Zakarpatská Ukrajina a z nás, Rusínů, Ukrajinci. Museli jsme svůj národ zapřít, rusínsky jsme mluvit nesměli,“ vzpomíná Irena Trnková.

V takových podmínkách prožila celé mládí až do konce druhé světové války. Její otec bojoval v armádě generála Ludvíka Svobody proti Němcům a za odměnu dostal povolení odstěhovat se do Čech. „Stěhovalo se nás tehdy asi sedmdesát. Šli jsme z domova do nejistoty, ale nechtěli jsme žít v takové hrozné bídě, kde lidé neznali traktor a pole obdělávali motykou,“ vysvětluje paní Irena.

V nové vlasti bez domova

Čechy nevítaly přistěhovalce se zrovna otevřenou náručí, ale materiální podmínky a existenční možnosti byly pro rusínskou rodinu zvyklou na sovětský „ráj“ nesrovnatelné. Dnes žije paní Irena v Domově pro seniory v Havlíčkově Brodě. Dočkala se Stalinovy smrti, pádu Sovětského svazu i toho, že si po dlouhých letech může opět do kolonky národnost bez obav napsat – Rusínka

„Stejně málokterý Čech dneska ví, kdo to byli Rusíni. Že jsme měli vlastní jazyk, vlastní kulturu a vlastní domov. Dneska je to všechno pryč. Rusínů, kteří se ke svému původu hlásí a něco o něm vědí, je sotva pár stovek,“ podotýká paní Irena.

Domů do vesnice poblíž Užhorodu se netouží ani podívat, byť by to bylo jen na pár dnů. „Chci si místa svého dětství zachovat ve vzpomínkách, jaká byla. Jedna přítelkyně z dětství mě varovala, abych tam raději nejezdila, protože ze starého Užhorodu nic nezbylo. Byla bych zklamaná. Jen bída je tam prý pořád stejná,“ dodává smutně paní Irena.