„Když to 17. listopadu propuklo, udělal jsem v brodských vodovodech a kanalizacích, kde jsem dostal místo kopáče poté, co mě kvůli podpisu textu Několik vět červnu 1989 vyhodili z technické zkušebny AERO Vodochody, besedu s lidmi z vodovodů, aby věděli, co se v Praze stalo,“ začal svoje vzpomínání Tomáš Holenda, později první starosta Havlíčkova Brodu.

Patřil tak zřejmě k jedněm z prvních, co mohli tehdy na Vysočině šířit „osvětu“. Protože jinak… „Tušili jsme, že se něco začíná dít, ale informační vakuum bylo veliké,“ stěžuje si i s odstupem jeden z hlavních protagonistů tehdejších událostí v Třebíči Milan Šťastný.

Ve výhodě proto byli studenti především vysokých škol, kteří se nacházeli ve větších centrech. To byl vlastně i případ jihlavského posluchače architektury Martina Laštovičky. Ten už v sobotu 18. listopadu 1989 věděl, že se v hlavním městě začaly přepisovat dějiny.

Zprávy jen z rádia

Ten den se totiž do Brna vrátili studenti, kteří se zúčastnili pochodu z Albertova na Národní třídu. „Tehdy za námi na kolejích přišla na pokoj spolužačka, která se celá třásla a popisovala nám zásah policie na Národní třídě. Říkala, že utekla přes jeden dům, kde ji lidé, kteří tam bydleli, schovali.“ V pondělí 20. už tak i studenti z Brna podpořili požadavky kamarádů z Prahy.

Právě cesta do tehdejší československé metropole mohla přinést nové poznatky, aktuální informace. Jan Litomiský zvolil však nejdříve opačný postup. „V pátek 17. jsem se účastnil synodu Českobratrské církve v Praze, takže jsme měli zprávy téměř on–line. Ale na druhý den jsem pospíchal k rodině, protože manželka byla doma se dvěma malými dětmi. A protože jsme tehdy ještě neměli televizi, jediným zdrojem informací byl rozhlas,“ vybavil si signatář Charty 77, který dnes žije ve Vyskytné u Pelhřimova.

Tomáš Holenda se stihl v té době se stát ještě „protistátním živlem“. „Tak nás tehdy nazývalo Rudé právo. Za besedu o událostech na Národní třídě mě obratem propustili. A když jsem se asi po týdnu dozvěděl, že brodské mlékárny shánějí závozníka, zkusil jsem to tam. Marně. Byl jsem pro ně ztroskotanec, samozvanec.“ A to už se psal konec listopadu 1989…

Ještě obtížněji se prosazovaly nové myšlenky v menších místech. Ve Štěpánově na Ždársku tak začalo pořádně fungovat Občanské fórum až v lednu 1990. „V červnových volbách jsme ale komunisty porazili,“ těší ještě dnes Hynka Jurmana, tehdejšího kantora na zemědělském učilišti v Bystřici nad Pernštejnem.

Co vedlo tuto pětici mužů k tomu, že se v listopadu 1989 nechtěli jen stát pouhými diváky, ale sami aktivně ovlivňovali události? „Měl jsem pět let po vysoké škole, odkroucenou vojnu, ženu a dvě děti. Podepsal jsem různé protikomunistické petice včetně Několika vět, a byl jsem tím pádem ze všech zaměstnání vyhozen. Nic mě nečekalo. Snad už jen kriminál za příživnictví. Na výslechu u estébáka kapitána Nováka, který dodnes žije v Borovině, jsem byl jako doma. Vážně jsem uvažoval s přáteli o emigraci, všem nám sebrali pasy. Když to prasklo, do dění jsem se zapojil doslova na plný úvazek,“ vysvětluje Milan Šťastný, podnikatel z Třebíče.

Spor došel k Ústavnímu soudu

„Stále bylo co organizovat, vysvětlovat, vyjednávat. Že jsem byl nezaměstnaný? No a co,“ libuje si Tomáš Holenda, který otevřeně přiznává: „Jsem rád, že jsem mohl k pádu totality přispět aspoň malým kouskem.“

„Už tehdy jsem si nedělal přehnané iluze, ale přál jsem si, aby vše fungovalo normálně. Proč mě má peskovat někdo za to, že nosím křížek na krku, že neodebírám Rudé právo, že nemůžu studovat školu podle svého výběru?“ přiblížil svoje pocity Hynek Jurman, spisovatel ze Štěpánova nad Svratkou.
Ne všichni z této pětice však můžou za sametovým listopadem 1989 udělat tečku již nyní.

Martin Laštovička společně se dvěma svými kolegy se podepsal na počátku roku 1990 pod takzvané Vyjádření nedůvěry studentů. V něm mimo jiné označili chování jednoho z vyučujících Jana Snášela za demagogické, arogantní a kariéristické. Po devatenácti letech, když spor došel až k Ústavnímu soudu, není tahanicím stále ještě konec.

I takové jsou příběhy pěti lidí z Vysočiny, které po dvaceti letech spojuje jedna událost…

----------------

Kdo je kdo

Martin Laštovička – tehdy jihlavský student architektury, který dodnes vede soudní spor

Milan Šťastný
– jeden z vůdců Občanského fóra v Třebíči, dnes podnikatel

Jan Litomiský
– v současnosti zmocněnec vlády pro Lidská práva, dříve signatář Charty 77 a člen Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných

Hynek Jurman
– spisovatel
ze Štěpánova nad Svratkou, původně strojní inženýr, tehdy kantor na učilišti

Tomáš Holenda
– bývalý brodský starosta, jedna z vůdčích osobností brodského Občanského fóra, chartista