U stavebnice mezitím sedí otec a syn a usilovně montují. Každý pracuje na svém. Starší z nich chce po chvíli předvést manželce, jak jeho vozítko funguje. Ale něco se pokazilo. „Jen jsem se pokoušel vylepšit autíčko nějakého mého předchůdce o pohon, ale úplně se to nepovedlo. Občas nejezdí,“ odpovídá o chvíli později Jaromír Kasal ze Březí na dotaz Deníku, co že vlastně stavěl.

Zatímco otec už autíčko odstavil, jeho syn snažení nevzdává. „To ozubené kolečko, co tam máš, se tam nehodí. Použij tohle,“ podává mu rodič jinou součástku. On sám si v dětství z merkuru stavěl, i jeho syn má doma stavebnici. „Tady ho to baví, ale doma ne,“ zhodnotí otec, ale zároveň uznává, že na výstavě je spousta součátek, které doma nemají.

Autíčka z Kovapu, panenky z Hamira

Zejména dívky si mezitím vedle vytváří obrázky z mozaiky. Po obvodu místnosti jsou pak vystavené hračky z éry socialismu. Autíčka z Kovapu, panenky z Hamira či známá digihra Jen počkej zajíci. Kdo by si nepamatoval na vlka chytajícího vajíčka. Nebo kreslicí tabulka ovládaná dvěma kolečky. „To jsou takové věci, které člověk třeba už zapomněl, že měl. Návštěvníci je tady uvidí a hned vzpomínají, jak si si nimi hráli a třicet let si na ně ani nevzpomněli,“ usmívá se Dvořáková.

S běžkami v ruce pak vešla do muzea Hana Fasurová s dcerou Leou. „My jsme si tu daly okruh, u mostu jsme se na něj napojily a tam jsme pak zase běžky sundaly. K muzeu jsme došly pěšky,“ vysvětluje sympatická maminka, která na výstavu přijela z Brna. „Jsem fanynka retrohraček, tak sem to na dceru přenesla a ona vždy pozná, jestli je hračka nová nebo stará a ty staré si oblíbila,“ vysvětluje.

Běžkařské trasy na Žďársku najdou lidé nově na jednom místě.
Bílá stopa bez davů. Běžkařské trasy na Žďársku najdou lidé nově na jednom místě

Mnoho z vystavených věcí má i doma, podle vlastních slov by se v každé vitríně našly dvě, tři. „Jasně, že je to na hraní,“ odpovídá na otázku, zda jsou hračky jen vystavené, nebo slouží svému účelu. „I když je pravda, že kufýrek s nejcennějšími věcmi byl položený ve vyšší polici, když dcera byla menší, ale teď se to postupně odkrývá,“ dodává.

Hračky z minulého století má prostě Hana Fasorová ráda, klidně si prý koupí i krabičku retro korálků za několik set. „Myslím si, že dříve byly ty hračky promyšlené lépe a dělaly se kvalitně, vtiskly se tak do mysli lidí. Dnes je hraček tolik, že děti nemají možnost si k nim vytvořit takový vztah,“ uvažuje.

Igráčci z Nového Veselí

V další místnosti si pak mohou děti pohrát s igráčky, kteří se mimochodem nyní vyrábí v nedalekém Novém Veselí, na stolech pak jsou céčka nebo berušky na klíček. Oblíbený je pak kovový traktor na klíček, který má funkční nejen volant, ale také řadicí páku se třemi rychlostmi plus zpátečkou. Na zdech jsou přitom, stejně jako v jiných místnostech, infopanely informující o historii hraček i firem, které je vyráběly.

Pro výstavu na zlínském zámku vyrobila firma postavičky Emila Zátopka a Tomáše a Jana Antonína Bati.
Igráček z Nového Veselí se proměnil v Emila Zátopka i bratry Baťovy, podívejte

Zbývá poslední, třetí místnost, kde si řada dospělých se smíchem sedne se společenské hře Pojď si hrát a hází kostkou, na které padají obrázkové symboly. „To je úplně běžné. Jsou dospělí, tak si hrají,“ říká s nadsázkou Kamila Dvořáková. U vedlejšího stolu je papír, tužky, pár propisek a inspiro, což jsou ozubená kolečka vytvářející krásné mandaly. Podle dětí jde o úplné kouzlo.

Stovky exponátů do Žďáru zapůjčil spolek Inspirace Zlín včele s Věrou Stojar. Výstava otevřela své brány poslední den letošního ledna a bude přístupná až do třiadvacátého dubna. „Zájem je velký, chodí i školky,“ zhodnotila po prvních dnech průvodkyně. Podle ní je podstatné, že jsou součástí interaktivní dílny. „Ti větší si spíš prohlíží a dojímají se, ti menší si zase hrají,“ uzavírá Kamila Dvořáková.