Ředitel domova důchodců v Mitrově: Covid nás vyčerpal, pomáhali nám vojáci

Jak zapůsobili noví ošetřovatelé na vaše klienty?

Většina vojáků pracovala na Covid odděleních v ochranných oblecích, takže tím byl omezen kontakt z očí do očí. První dny, co se týká kontaktů, byly tak trochu anonymní. Postupem času, jak se klienti uzdravovali a byli stěhováni zpět do svých pokojů, rádi pomoc vojáků využívali. Sílila vzájemná komunikace a klienti brali vojáky jako za své pečovatele, aniž by to považovali za něco mimořádného.

A jak na ně reagovali ostatní zaměstnanci?

Pro ně byla pomoc armády velmi důležitá. Vždyť tu bylo najednou patnáct osob, na které jsme se mohli spolehnout. Odpadl strach z toho, že nebudeme vůbec schopni nastavit služby na další den. Vzájemná komunikace byla velmi dobrá. A když mise vojáků v Mitrově končila, přišli jim při odjezdu zaměstnanci poděkovat. Jejich pomocí naše spolupráce ale nekončí. Domluvili jsme v jarních měsících exkurzi našich pracovníků na letiště v Náměšti nad Oslavou. A v létě zase společné sportovní odpoledne u nás v Mitrově.

Přišli k vám vojáci s nějakými základními znalostmi jak pečovat o nemocné nebo jste je museli nejprve všechno naučit?

Pro většinu vojáků to byla vůbec první zkušenost v sociálních službách. Tudíž téměř žádné odborné znalosti neměli. Nebylo to jistě ani pro ně nic jednoduchého. Dostali rozkaz pomoci. To ostatní už bylo na našich vedoucích přímé péče a vrchní sestře. Velmi rychle začali pracovat samostatně a pěkně se ke klientům chovali. S úctou, pochopením, s citlivým přístupem. Při společném závěrečném hodnocení pobytu v Mitrově vojáci děkovali za zkušenost, kterou u nás mohli získat. Mnozí z nich si při tom uvědomili, jak těžká je práce se seniory, jaké jsou vůbec potřeby člověka ve stáří a co je pro člověka v pokročilejším věku důležité.

Co bylo v posledních týdnech nejtěžší?

Víte, ono je těžké hodnotit, co bylo nejtěžší. Byla spousta věcí, které bylo třeba zařídit. A přitom každá z nich byla velmi důležitá a mnohdy pro naše seniory nepostradatelná. Od prvních jarních měsíců, kdy epidemie vypukla, jsme se celé vedení pravidelně scházeli, pracovali na krizovém plánu, vymýšleli různé co nejčernější scénáře. Abychom byli připraveni. Můžete mít ale nastavena nejrůznější opatření, postupy, scénáře, ale když zjistíte, že v důsledku onemocnění se ocitnete bez personálu, pak už je jenom jediná možnost – zavřít připravené postupy do šuplíku a začít tvrdě improvizovat. Takže pokud bych měl opravdu zmínit to, co bylo nejtěžší, byla nejistota, kdo vůbec ráno bude moci přijít do služby.

Kolik klientů onemocnělo?

Onemocněla převážná část klientů. Téměř devadesát procent. Většina z nich měla mírnější příznaky. Ti se se svojí nemocí zotavovali v domově. Několik klientů s těžším průběhem nemoci bylo hospitalizováno ve zdravotnickém zařízení.

Jak vnímali situaci rodinní příslušníci vašich klientů?

Celou situaci samozřejmě pozorně sledovali. Jelikož bylo zařízení zcela uzavřeno, dostávaly se k nim informace pouze prostřednictvím telefonické komunikace s klienty a našimi pracovníky. A taky z médií. Samozřejmě nemohli od nás dostávat podrobné informace, protože rozsah vzájemné komunikace byl v době nejtěžší limitován personálním stavem pracovníků ve službě. Ti se museli hlavně věnovat klientům. Rodinní příslušníci to chápali.

Určitě jste zažívali i pocity bezmoci. Jak se s tím dokáže člověk vůbec vypořádat?

Nedá se říct pocit bezmoci. My nemohli být bezmocní. Pokud bychom byli továrnou, pak ji v takovém případě zavřeme, přerušíme výrobu, zaměstnance pošleme domů a krizi přečkáme. Ale v mitrovském zařízení máme 120 klientů. Ty nelze nikam poslat. O ty jsme se museli postarat, zabezpečit veškerou zdravotní i ošetřovatelskou péči. Oni jsou odkázání na naši pomoc a čekají ji od nás. Museli jsme najít řešení, jak se o ně postarat. Nebylo to vždy jednoduché. O to víc si cením všech zaměstnanců, kteří pomáhali, jak se dalo. A byli jsme v tom všichni. Vedoucí pracovníci, sociální pracovnice, zdravotní sestry, pečovatelky, asistentky, administrativa, zásobovačky, kuchařky, pradleny, uklízečky, pracovníci údržby. Každý pomáhal, jak mohl, každý přiložil ruce ku pomoci a každý si sáhl na dno svých sil. Bylo jedno, jestli vykonával práci na své pozici či pomáhal ve zcela jiném úseku.

Vánoční blázinec v jihlavském třídícím depu. Denně tam odbaví osm tisíc zásilek

Co vás nejvíce trápilo? A naopak, co vás povzbudilo?

Trápila a trápí nás únava, která po těch složitých dnech začíná doléhat na všechny z nás. Co nás určitě povzbuzuje je to, že začínáme opět vidět klienty na procházkách v parku. A že se na odděleních objevila vánoční výzdoba. To jsou první vlaštovky k návratu do normálu.

Kdo vám kromě vojáků nabídl pomocnou ruku?

Velice nám pomohli dobrovolníci z řad veřejnosti i rodinných příslušníků našich klientů. První jarní vlnu jsme zvládli velice dobře, do zařízení se onemocnění Covid–19 nedostalo. Nástupem druhé vlny, jak jsme se dovídali, že se onemocnění začíná objevovat v zařízeních podobného typu, jsme oslovili prostřednictvím sociálních sítí a inzerce dobrovolníky, kteří by nám mohli v případě nouze pomoci. Přihlásilo se jich asi pětadvacet. Pomáhaly nám studentky medicíny, zdravotních a sociálních škol. Spontánně se nám hlásily zdravotní sestry, třeba jen na dvě nebo tři směny. Ale v době nejtěžší to velmi pomohlo. Pan ředitel Krčál z Domova Jeřabina v Pelhřimově nám na krátkodobou výpomoc poslal čtyři pracovnice v sociálních službách. Ti, kteří nemohli pomoci přímo v zařízení, nabízeli k dispozici auta, dovoz zboží a podobně. Osobně nás přijel podpořit hejtman Kraje Vysočina Vítězslav Schrek. Kromě toho jsme dostávali dopisy, maily, SMS zprávy, ve kterých lidé vyjadřovali alespoň na dálku svoji podporu. I to pomáhalo. Chci všem těmto lidem, kteří nám jakýmkoliv způsobem pomohli, poděkovat. A vzkázat, že i díky jim jsme přestáli zatím nejtěžší dobu v našem zařízení. A že si jejich pomoci všichni v Mitrově velice vážíme. Ale největší poděkování patří celému týmu našich zaměstnanců. Vynaložili neuvěřitelné úsilí k tomu, aby zabezpečili veškerou péči obyvatelům mitrovského domova.