Jak moc se práce dětského lékaře za tu dobu změnila a jak vzpomínají na své začátky? „Tehdy jsme bydleli v Brně nemohli jsme sehnat místo. Tak jsme jezdili a sháněli, kde se dalo. Potřebovali jsme najít místo i s bytem, protože jsme už měli čtyřletou dceru. Jednou jsme v Brně potkali našeho společného kamaráda, který říkal, že nastupuje v Novém Městě na Moravě. Tak jsme se ho ptali, jestli tam nepotřebují dva pediatry. A on odvětil, že tam berou každého,“ usmívá se při vzpomínce na první zmínku o zaměstnání v novoměstské nemocnici Mirka Hauková.

„Oba nás přijímal na dětské oddělení tehdejší ředitel nemocnice Karel Daněk. Setkání s ním bylo příjemné, vyzařovala z něj moudrost a lidskost. Vzal nás oba dva, ale problém byl s ubytováním. Dostali jsme jeden pokoj na svobodárně, na šest pokojů bylo jedno společné sociální zařízení a jedna koupelna. Na pokoji jsme měli jednoplotýnkový vařič, na němž jsme si mohli uvařit tak akorát čaj, párky nebo vajíčka,“ doplňuje manželčina slova Jindřich Hauk.

Přepravované maso je již začínalo kazit.
Na dálnici poblíž Tasova odhalili půl tuny kazícího se masa

Jak dlouho jste tam vydrželi?
Mirka Hauková: Manžel šel po měsíci na vojnu a já jsem tam zůstala s dcerkou sama. Zůstaly jsme tam tři čtvrtě roku. Problém byl také se školkou.

Jindřich Hauk: Dceru Lucinku nebylo možné přihlásit do školky, museli jsme nejprve odpracovat padesát hodin v akci „Z”. Lucinku nám zatím musela hlídat babička v Brně. Jedinou akcí „Z” v té době bylo budování vodovodu v Maršovicích. Náš denní režim pak po určitou dobu vypadal tak, že jsme v sedm hodin nastoupili na dětské oddělení, po čtvrté jsme končili, a hned poté jsme běželi na svobodárnu a odtud do Maršovic, kde jsme měli pod maringotkou schovaný krompáč a lopatu a zahazovali jsme výkop. Asi v osm večer jsme šli na Maršovskou rychtu, kde seděl u piva stavbyvedoucí, a ten nám potvrdil odpracované hodiny. Po odpracování padesáti hodin jme si mohli po dvou týdnech vzít s sebou do Nového Města Lucinku a umístit ji konečně do školky.

Začátky byly poněkud krušné. Ale všechno se snad v dobré obrátilo…
Jindřich Hauk: Tehdy byla situace pro mladé lékaře trochu jiná, než je dnes. Dnes si více diktují, my jsme museli mnohem více poslouchat. Nikdo se nás neptal, co chceme. Manželka znovu otěhotněla a primář ji poslal na zástup do Velkého Meziříčí. Neměli jsme auto, jezdívala tam autobusem. Nikdo se jí neptal, jestli to zvládne, prostě musela.

Světelské sklárny Crystalite Bohemia za den zpracují až 150 tun skloviny. Mají pět tavicích agregátů, z nichž největší nový má kapacitu 45 tun. Nápojové sklo ve sklárnách vyrábějí tři linky, roční produkce činí 55 milionů kusů.
Turisty na Vysočinu přiláká sklo



Tehdejší vybavení nemocnice bylo daleko horší, než je tomu dnes. Pro lékaře bylo určitě mnohem náročnější jak stanovení diagnózy, tak i léčba malých pacientů.

Jindřich Hauk: Měli jsme tehdy štěstí na primáře. V době našeho počátečního působení jím byl Ladislav Fráňa. Opravdu nás honil, ale naučil. Nic nám neodpustil. Všechno, co se v nemocnici událo, se následně společně probíralo. Museli jsme zdůvodňovat, proč jsme se rozhodli tak, a ne jinak. Pan primář nás neustále zkoušel, jestli se vzděláváme. Určovali jsme diagnózu většinou jen za pomoci fonendoskopu. Ze zobrazovacích metod byl prakticky jen rentgen, který jsme vždy pečlivě zvažovali, protože tehdejší rentgen byl daleko větší radiační zátěží pro děti. O dnešních monitorech se nám ani nezdálo. Infusní pumpy jsme neměli - počítaly se kapky za minutu. Neměli jsme ani AMBU vaky na kříšení. Novorozence, který po narození nedýchal, jsme rozdýchavali z úst do úst… Inkubátory byly staré a stěží udržovaly potřebnou a nastavenou hladinu kyslíku. Museli jsme vyklepávat, poslouchat, hlídat pacienta, analyzovat příznaky… Základem byla anamnéza, naučili jsme se naslouchat rodičům.

Mirka Hauková: Pan primář vyžadoval obsáhlé zprávy, „datlovali“ jsme je na psacím stroji ve třech vyhotoveních. Nejhorší bylo, když se nám podařilo obrátit kopírák. Pak se muselo začít znovu. Zpráva se dávala rodičům a ošetřujícímu lékaři, a jedna zůstávala v nemocnici. Tu si pak primář přečetl, a když se mu něco nelíbilo, nevystihli jsme třeba dokonale podle jeho mínění průběh nemoci a ošetřování, nechal nám zprávu přepsat, a to včetně všech laboratorních výsledků.

Tříkrálová sbírka na Žďársku.
Začátkem ledna do ulic vyrazí přes dva tisíce koledníků

Co ostatní spolupracovníci? Jak jste vycházeli?
Jindřich Hauk: Atmosféra v celé nemocnici byla velice příjemná a přátelská. Byli jsme všichni na jedné lodi. Vzájemně jsme si pomáhali. Nevím, jaké vztahy panují v nemocnici dnes, ale tehdy byly opravdu výjimečně dobré.

Mirka Hauková: Navíc jsme bydleli naproti nemocnice v „doktorských“ bytech. Bylo to takové městečko ve městě.

Velmi důležitý je i zdravotnický personál, hlavně sestry…
Mirka Hauková: Spolupráce se sestrami byla vždy velmi důležitá. Miminko neřekne, co ho bolí, nejvíce vypozorovaly vždycky sestry. Často ani maminka nedokázala u svého dítěte vypozorovat to, co ony.

Jindřich Hauk: Sestry byly lepší, než jakýkoliv monitor. Nechtěli jsme po nich diagnózu, stačilo, když sestra řekla, že se jí něco nelíbí, a hned jsme věděli, že nebude všechno v pořádku. Vždycky pro nás byly sestry naprosto rovnocennými partnery.

Vnímáte rozdíly mezi dětskými pacienty dříve a nyní?
Jindřich Hauk: V poslední době velmi přibylo psychosomatických potíží – bolestí hlavy, bolestí břicha, často se lékaři setkávají s mentální anorexií, depresemi a spoustou dalších nemocí vyplývajících ze způsobu života. Dříve děti více sportovaly a méně času trávily u počítačů a s mobilními telefony v ruce. To je velký problém. Ale dříve taky děti ležely se zápalem plic deset dní v nemocnici. Dnes jsou tam tři dny, jen do chvíle, kdy se zvládne akutní situace. Pak jdou do domácí péče.

Mirka Hauková: Na druhou stranu je to dobře. Dříve navíc neexistovalo, aby byla matka s dítětem v nemocnici, dítě tam bylo po celou dobu samotné. Nejhorší to bylo na kojeneckém oddělení, kde ležely děti v postýlkách a byly pořád samy. Nikdo na ně neměl čas. My lékaři i sestry jsme měli práci, nemohli jsme se jim věnovat. Je dobře, když je v nemocnici máma s dítětem.

Mnohé děti to asi nesly velice těžce…
Jindřich Hauk: Některé pak nechtěly domů, protože si myslely, že je rodiče odložili. Braly to jako křivdu. Jsou to takové ty zážitky „třinácté komnaty“, které si pak nesly do života. Mnohé z nich pak trpěly takzvaným hospitalismem – houpaly se na kolínkách, neuměly se jinak zabavit.

Mirka Hauková: Když jsme nastoupili, působilo navíc dětské oddělení velice sterilním dojmem. Tehdy mi to hrozně vadilo. Začala jsem tedy malovat po skleněných přepážkách mezi odděleními. Namalovala jsem tam třeba krtečky, ty měly děti rády. Jenom obrysy, tak, aby přepážky zůstaly průhledné. Ale aby tam aspoň něco bylo. Později převzala štafetu jedna ze sestřiček a pomalovala stěny dětskými obrázky. Hned to bylo veselejší. Bylo tam jaro, léto, podzim i zima. Ale jedno z ročních období vzalo při jedné z přestaveb oddělení zasvé. Bohužel tehdy nebyla ta šikovná sestřička k sehnání.

Ilustrační fotografie.
Šofér usedl za volant se zákazem řízení a pod vlivem drog

Takže stěna zůstala prázdná? Nebo pomohla jedna z těch zvláštních náhod, kterými nás občas život překvapí?
Jindřich Hauk: Tehdy tam přišli malíři pokojů, byli to Ukrajinci, otec se synem. A otec, když viděl ty další tři pomalované stěny, tak se ptal, jestli by to nemohl dodělat. A namaloval tam nádhernou odrbanou ruskou chaloupku i s kohoutem. Bylo to opravdu krásné.

Určitě jste ale nezažili jenom pozitivní příhody.
Jindřich Hauk: To ne, některé byly naopak jako z hororu. Například když na kojenecké oddělení přinesla na pohlídání dítě žena, která se rozhodla jít na zákrok, aby už podruhé neotěhotněla. Neměla žádnou jinou možnost, kam dítě odložit, proto ho nechala na dva dny na kojeneckém oddělení. A dítě v noci zemřelo na syndrom náhlého úmrtí. Nikdo za to nemohl, ale bylo to strašné.

Syndrom náhlého úmrtí byl dříve asi velký problém, ne?
Jindřich Hauk: Bylo to velmi časté, mívali jsme dva až tři případy do roka. Bývalo okolo tisíce porodů a dvě až tři děti zemřely. Kdyby byly už tehdy monitory dechu, mohly se mnohé z dětí zachránit. Jednou přišli rodiče s dítětem s podezřením na syndrom náhlého úmrtí. Tehdy jsme ale pořád ještě žádné monitory dechu neměli. Tak tehdejší paní primářka zavolala do Prahy, kde už nějaké prototypy měli. Slíbili jeden půjčit. Tak jsem sedl do auta a jel pro něj. Nedostal jsem ani korunu na benzín. Ale jel jsem pro něj rád.

Mirka Hauková: My jsme opravdu tu práci navíc dělali velice rádi. A nevadilo nám to.

Teď je dětské oddělení novoměstské nemocnice úplně nové, byli jste se na něj podívat?
Jindřich Hauk: Sledovali jsme všechno, od položení základního kamene přes stavbu až po jeho dokončení. A moc se nám líbí.

Mirka Hauková: Je moc pěkné. A také bezpečné, což je taky důležité.

Ilustrační foto
Na Devíti skalách si na Nový rok připijí lidé ze sedmi obcí

Určitě jste za dobu působení v novoměstské nemocnici zažili i spoustu zajímavých historek…
Mirka Hauková: Kdysi jsem po nějaký čas působila na obvodě, tehdy ještě bylo povinné očkování, a my jsme objížděli rodiny dětí, které rodiče na očkování nepřivedli. Jendou jsme také přijeli do jedné romské rodiny. Kluk nás uviděl a hurá na strom. Snažil se, ale i tak byl naočkován.

Jindřich Hauk: Jednou k nám přišel celý pražský turistický oddíl, patnáct teenagerů i s vedoucím. Tvrdili, že se v lese asi otrávili, že je jim všem špatně. Tak jsme ve spolupráci s anesteziologicko-resuscitačním oddělením vyplachovali šestnáct žaludků. Na toxikologii ale nakonec nic nebylo. Prostě Pražáci v lese. A jednou taky přivezli opilého šestnáctiletého kluka. Byl velice slušný, normálně chodil, zřetelně vyslovoval. Vykládal mi, že viděl svoje děvče s jiným, tak si koupil láhev vodky a pil u rybníka na žal. Ptal jsem se ho, jestli bere nějaké léky, jestli kouří a jestli bere drogy. Na všechno odpověděl záporně. A pak jsem se ho zeptal na marihuanu. A kluk najednou ožil a začal: Marihuanu? Doktore, ty vole, viděls to někdy? Vždyť to je bylinka, zelená rostlinka. Doktore, ty vole, tys to fakt neviděl? Vždyť to není žádný droga, to je kytička!

Mirka Hauková: Zkušeností s napitými dětmi jsme měli více. Jednou k nám přivezli párek pětiletých chlapečků, kteří po nějaké oslavě dopili to, co na stole rodiče zanechali. Vypláchli jsme jim žaludky a do rána si je nechali na pozorování. Ráno pak oba seděli v postýlkách a pořád se dožadovali pití. Bumbat, ozývalo se z postýlek. Oba měli regulérní ranní kocovinu.

Jindřich Hauk: Já jsem navrhoval dát jim kyselé okurky. (smích)

Začal nový rok, dáváte si novoroční předsevzetí?
Mirka Hauková: Já ne.

Jindřich Hauk: Já jsem to zkoušel, když jsem kouřil, ale nefungovalo to.

Ilustrační foto
Elektronický podpis eNeschopenek začne fungovat později. Od ledna

A co byste popřáli všem do roku 2020?
Jindřich Hauk: Ať se jim daří. Nemocnice mi strašně moc dala. Měl jsem možnost prožívat s lidmi jejich osudy, pomáhat jim. To by si měl každý zkusit.

Mirka Hauková: Já bych všem chtěla popřát co nejméně nemocných dětí. Zdravé děti – to je ten největší dar.