Publikace Muži z londýnského vydání přibližuje osudy osmi československých bojovníků

V prvních mírových týdnech roku 1945 se domů vrátili jako bezejmenní hrdinové na sérii poštovních známek vytištěných v hlavním městě ostrovního království.

Jaký byl důvod pro to, že nebyla uvedena jména jednotlivých osobností a ty tak zůstaly prakticky až dosud anonymní?

Anonymita měla zdůraznit, že nikdo zde není sám za sebe, že je jen symbolem. Bohužel tato anonymita přetrvávala i při uvedení známek do oběhu v osvobozené vlasti a dost dlouho po něm. Později anonymita nabyla ještě jiného, politického rozměru, neboť drtivá většina zobrazených hrdinů bojovala na západních frontách.

Kdy vznikl nápad vydat ještě za války sérii poštovních známek dosud okupovaného Československa?

Zadání československé exilové vlády vytisknout v zahraničí československé známky spadá do roku 1944, dokonce do období před spojeneckou invazí do Normandie. Jako jakýsi impuls pro přípravu nových známek, které měly být připraveny k okamžitému použití v nových podmínkách po osvobození Československa od nacistů, se nabízí období dubna 1944, kdy Rudá armáda osvobodila první obce na Podkarpatské Rusi, která byla součástí předválečného Československa. Výsledkem jednání bylo nakonec rozhodnutí, že se v zahraničí budou tisknout dvě emise známek – jedna v Londýně a druhá v Moskvě, jejímž motivem se stal známý portrét prezidenta Masaryka v brigadýrce.

Existovala jistě celá řada možných námětů, které se mohly na známkách objevit. Proč se nakonec zvolili padlí hrdinové a kdo to rozhodl?

Ano. Určení námětů nových známek bylo dost nesnadným problémem, neboť při jeho řešení se střetávaly velmi odlišné názory nejrůznějších osob z oficiálních míst. Z důvodů určité kontinuity státních symbolů byly navrhovány portréty státníků, především prezidenta Beneše, padaly i dost fantastické, možná i ješitné návrhy na zobrazení členů exilové vlády. Vysloveny byly i návrhy tradičních Hradčan i různých neutrálních symbolů. Organizátor akce Dr. Tichý však plně využil svou úředně danou autoritu a nakonec prosadil řešení, které bychom dnes mohli označit jako geniálně prozíravé a důstojné – zobrazení padlých hrdinů zahraničních československých armád.

Podle jakého klíče byli hrdinové vybíráni?

Série měla zachytit pokud možno všechny složky zahraničního odboje. Na známkách jsou zobrazeni vojáci pozemních jednotek, letci, parašutista i vojenský lékař.

Mohl byste známky a vyobrazené osobnosti blíže popsat?

Muži z londýnského vydání na sobě mají uniformy francouzské Cizinecké legie, britského Královského letectva i našich jednotek ve Francii, na Středním východě, v Sovětském svazu a ve Velké Británii. Jsou to vojáci, kteří prošli ústupovými boji ve Francii v roce 1940, bojovali v bitvě o Anglii, v Africe u Tobruku, u Sokolova na Ukrajině nebo doma v rámci výsadkové operace. V době, kdy probíhaly tiskové zkoušky připravovaných známek, byly snahy zařadit do série ještě dvě známky s portrétem důstojníka, který padl během bojů v Dukelském průsmyku. Série však již zůstala uzavřena a tvoří ji portréty osmi vojáků na šestnácti známkách.

Karel Černý

Který z osmi hrdinů je vám osobně nejbližší a proč?

Je těžké říci jedno jméno. Ale pokud mám na někoho upozornit, tak je to můj krajan z Vysočiny, stíhací pilot Stanislav Zimprich. Byl prvním, jehož život jsem začal mapovat a jeho osud spojený se známkami mě vlastně přivedl k myšlence zpracovat všech osm mužů z londýnského vydání.

Ještě někoho byste vyzdvihl?

Musím zmínit Otakara Jaroše. Byl symbolem čestného kamarádství a pravého důstojníka věrného československým zájmům. Důstojník, jenž bojoval a položil život za demokratické Československo. Po roce 1948 spadl do kategorie těch, kteří bojovali na správné straně po boku tehdy jediného správného spojence. Přestože patřil k největším antikomunistům ve Svobodově jednotce, udělali z něj jednu z vojenských ikon té doby. Bohužel černobílé vidění některých jednotlivců pokračovalo i později, a tak pro některé vykladače historie znamenalo, že udělení titulu Hrdina SSSR dělá z antikomunisty komunistu. V souvislosti s Otakarem Jarošem si musím položit otázku, proč se tento vynikající velitel, povýšený posmrtně z nadporučíka pouze do hodnosti kapitána nedočkal (jako celá řada jiných padlých v druhé světové válce) povýšení po roce 1989, když je známo, že se povyšovalo na plukovníka mnohdy i z hodnosti četaře.

Kolik bylo známek vlastně vydáno a „trefili“ v Londýně správné hodnoty známek?

Pro volbu hodnot nové série neexistovala žádná pevná ekonomická základna. Protektorát Čechy a Morava byl zaplaven nekrytou měnou, o jejímž zhroucení nebylo pochyb, avšak odhad hodnotové úrovně nové československé měny chyběl, jakož samozřejmě i velmi hrubý odhad kurzu nové koruny vůči západním měnám. Tudíž i představa výše tarifů poštovních služeb nebyla k dispozici. Od tohoto tápání se však muselo přejít k reálným hodnotám připravovaných známek. Proto byly prozíravě zvoleny dvě sady hodnot (ještě v prvorepublikovém označení „Kč“) pro dvě možné úrovně stabilizované měny. Celá emise je pak jakoby dvojdílná – s osmi hodnotami haléřovými (5 až 60 h) a s osmi hodnotami korunovými (1 až 10 Kč), přičemž opakování obrazových motivů jako by akcentovalo tuto dvojdílnost celé emise šestnácti známek.

Překvapilo vás něco, když jste zpracovával monografii o hrdinech z londýnského vydání?

Známost jednotlivých hrdinů byla v minulosti různá. Na jedné straně máme široké veřejnosti známé Otakara Jaroše, Jozefa Gabčíka nebo Aloise Vašátka, na druhé straně poměrně neznámého lékaře Miroslava Nováka nebo Františka Adámka. A právě v druhém případě byl docela velký problém získat jejich fotografie. Při jejich hledání mnohdy napomohla i náhoda. Třeba fotografii Adámkova hrobu u Tobruku jsem našel na internetu mezi jinými fotografiemi z Lybie, fotografie Miroslava Nováka zase mezi nezařazenými nepopsanými fotografiemi ve Vojenském historickém archivu. Ale objevil jsem jednu jeho zajímavou fotografii s manželkou prezidenta Edvarda Beneše. Novák s ní totiž pracoval v Československém červeném kříži.

Při příležitosti vydání vaší knihy nechala redakce časopisu Merkur-Revue zhotovit variantu portrétu Stanislava Zimpricha. Co vás k tomu vedlo?

Původním záměrem bylo zhotovit rytinu škpt. Dalibora Kalíka, který padl v roce 1944 na Dukle a přes určité snahy nebyl jeho portrét do londýnské emise zařazen. Bohužel se nám nepodařilo sehnat jeho fotografii, a tak padla volba na jednoho z hrdinů emise vydané v roce 1945. Rozhodli jsme se pro pilota 310. československé stíhací perutě npor. Stanislava Zimpricha, který je v sérii londýnského vydání zobrazen v uniformě francouzské Cizinecké legie, kdežto předlohou slovenského rytce Fera Horniaka se stala fotografie s Zimprichem v uniformě RAF.

Objevil se ještě někdo z „mužů londýnského vydání“ na jiné poštovní známce, ať již u nás nebo v zahraničí?

Ano. Dva z hrdinů z londýnského vydání můžeme skutečně najít na další poštovní známce. V obou případech byla předlohou stejná fotografie jako u známek z roku 1945. Jozef Gabčík se objevil v dvojportrétu s Janem Kubišem na jedné z posledních československých známek vydaných v roce 1992 při příležitosti 50. výročí atentátu našich parašutistů na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. A ještě dříve – v roce 1969 – vyšla v emisi Hrdinů Sovětského svazu sovětská známka s fotografií nadporučíka Otakara Jaroše.

Kulky nad Tobrukem - ukázka