Kde vás revoluce zastihla?

Dojížděl jsem učit do Meziříčí a právě jsem studoval druhou vysokou školu, historii. Učil jsem češtinu a občanskou výchovu, a chtěl jsem mít něco v záloze, kdyby se prolákly některé mé aktivity přepisování knih, účast při zakázaných setkáních, primice u Františka v Bavorově… Prostě jsem se chystal na situaci, kdy bych nemohl učit. Takže jsem byl „rozptýlený" mezi Žďárem, Meziříčím, Brnem i Prahou, všude jsem měl spoustu přátel.

Ve Žďáře jste chodil na náměstí?

Ano, a ve Žďáře to bylo velmi spontánní, informace od organizátorů těch akcí, kteří tam udělali spoustu práce, se rozšiřovaly po známých. Věděli jsme kam jít, pravidelně na filmový klub do kina, do hospod, začaly se tisknout různé pozvánky…Množství různých aktivit se navzájem doplňovalo, „vyrostlo" z podhoubí lidí, kteří se chtěli projevovat svobodně a měli co předávat. Člověk nasával tu atmosféru a už věděl něco se děje, teď už to musí prasknout…

Myslíte si i po pětadvaceti letech, že to bylo dobré?

Ano. Není všechno ideální, ale pořád u mě převažují pozitivní věci. Konečně svobodně cestujeme, vidíme, že se u nás máme stále dost dobře.Věřím, že lumpárny si viníci odskáčou, já kolem sebe mám úžasné, podnikavé a správné lidi. Komunistické heslo „s lidmi pro lidi" bylo naprostá faleš, možná tak pro ty s červeným řidičákem.

Bylo to pak pro vás hodně jiné, učit po revoluci?

Byl to velký rozdíl. Měl jsem štěstí, že jsem byl u zrodu Školy ekonomiky a cestovního ruchu. Tam čtyři učitelé na zelené louce udělali školu… to byl úžasný zážitek, přál bych takový každému. Nikdo nám do toho nemluvil, byli jsme svobodní, mohli jsme učit podle svého… Tahle zkušenost mě utvrdila v tom, že lidé potřebují důvěru a volnost. Předtím v Meziříčí jsem také učil dálkové studenty, kteří si dodělávali maturitu. Se spoustou z nich se dodnes kamarádíme. S nimi jsme se pouštěli v debatách na dost tenký led, až jsem si kolikrát říkal, jestli jsem to nepřehnal. Kdyby to někde někdo„plácnul", bylo by to fakt špatné. Po listopadu mne potěšilo, když za mnou přišli a řekli, jak hodně mou otevřenost oceňovali.

Změnilo se školství hodně za čtvrt století?

Změnilo se dost, školství vnímám aktivně už padesát let, protože mí rodiče byli učitelé. A já tu změnu vítám. Už jenom ta atmosféra ve škole… I když je člověk deptán vším možným, nařízeními, změnami jdoucími ode zdi ke zdi, přece jenom velká volnost tu stále je. Určitě bych neměnil. Je to krása, ale náročná, a obdivuji se všem, kteří učitelství dělají poctivě. Pozice učitele se proměnila, dřív byl jakýmsi nositelem umění, znalostí a přístupu k životu, teď je spíš průvodcem žáka, kterému v informační smršti pomáhá čistit podstatné od nepodstatného. Dobrý učitel je naprosto nezastupitelný pořádný učitel s autoritou a s odpuštěním s „dobrou hubou", dobrou tužkou, papírem a křídou. Nebo si myslíte, že učení je o sluchátkách na uších? Dobrého učitele a člověka žádná technologie nahradit nemůže. Naštěstí!