Pane Šenkýři, v roce 1996 jste se stal první senátorem za žďárský okres. Jak na tu dobu vzpomínáte? Hodnotíte to dnes jako dobrý tah ve vaší profesní kariéře?
Byla to ještě doba porevoluční, plná nadějí, ale také už začínaly obavy z následků některých špatných privatizací. Tehdy se odhadoval jejich rozsah na cca 400 miliard korun. Měl jsem chuť do toho jít a trochu pohnout kormidlem dějin. Ten tah, na který se ptáte, ten udělali voliči, a já jsem jej za šest let odpracoval.

Vládnete především technickým vzděláním a v technických oborech jste také dříve působil. Co vás vlastně po Sametové revoluci přivedlo do komunální politiky? Byla to ta všeobecná touha změnit politiku k lepšímu?
Totalitní režim rozhodoval o tom, kdo může veřejně působit a kdo ne. Já jsem patřil k těm, kteří mohli jen přemýšlet, třeba i psát do šuplíku, ale nemohli do společenského dění veřejně zasahovat. Proto změna roku 1989 byla pro mě vysvobozením. A jistě nejen pro mě.

Pro vás a další „premiérové“ senátory to tehdy byl tak trochu krok do neznáma. Vstupoval jste do nového úřadu s nějakými idejemi, které později lidově řečeno dostaly na frak, nebo jste měl zcela konkrétní představy o tom, co chcete jako senátor dokázat?
Věděl jsem moc dobře do čeho jdu. Opustil jsem práci pro město Žďár nad Sázavou a šel do „moci zákonodárné“. Bylo třeba urychleně předělávat celý právní řád, protože se společnost transformovala ze státně-totalitní na společnost demokratickou a tržní.

Co se vám jako senátorovi povedlo a na co nejste příliš hrdý?
Jako předseda klubu senátorů KDU-ČSL jsem měl kolem sebe až dvacet pracovitých senátorů. Společně jsme zodpovědně projednali kolem tisíce zákonů a mezinárodních smluv. Povedlo se mi prosadit kraj Vysočina. V rámci OBSE jsem přispěl k diskuzi o lidských právech a při monitorování voleb v postsocialistických státech trochu přispěl k rozvoji demokracie. Nejsem rozhodně hrdý, když se ukáže, že některý ze zákonů z let 1996 až 2002 se musí novelizovat.

Jste přesvědčen, že Česká republika potřebuje horní komoru parlamentu?
Umím si představit i jiné modely parlamentu, ale jsem přesvědčen o tom, že nejvíce záleží na osobnostních vlastnostech zvolených lidí.

Situaci v Senátu určitě sledujete i dnes. Liší se nějak způsob práce dnešních senátorů a těch, kteří před dvanácti lety společně s vámi začínali? Možná se shodnem na tom, že například jejich volební kampaň je dnes progresivnější…
Chodím na některá zasedání v Senátu. Způsob práce se prakticky nemění, protože přijímání zákonů je proces, který se ani moc nedá měnit. Volební kampaň mě zajímá spíše z profesního hlediska, protože využívá reklamní techniky a reklama doznává rok od roku mnoho rafinovaných změn.

Když jsme u dnešních senátorů, vám se v roce 2002 nepovedlo obhájit funkci a vystřídal vás Josef Novotný. Co jste si tehdy řekl? Vysokou i komunální politiku jste úlpně smetl ze stolu?
Jak už jsem uvedl, považuji veřejnou činnost za součást svého života a v řadě situací vím, co by se mělo udělat. A i když jsem neuspěl ve volbách, mám možnost svoje názory uplatňovat. To je výhoda života ve svobodné společnosti.

Dnes pracujete v Radě pro televizní a rozhlasové vysílání. Kdyby vás obyčejný člověk ve Žďáře zastavil na ulici a zeptal se, co tam vlastně máte na starost, co byste mu odpověděl?
Starám se o dodržování zákona o rozhlasovém a televizním vysílání. Nejčastěji se jedná o ochranu dětí před psychickým a mravním ohrožením některými pořady a o ochranu spotřebitelů před klamavou reklamou. Druhým mým velkým úkolem je přechod na digitální televizní vysílání a v posledních týdnech také zavádění digitálních rádií.

-------------

Přehled článků k senátním volbám najdete ZDE

Jana Ševčíková