Proč jste si pro své další působení vybral zrovna Nové Město?

Pocházím ze Skutče a jsem narozený v Poličce, takže si troufám říct, že mám ke zdejšímu kraji blízko. Chtěl jsem realizovat některé svoje myšlenky, což se v Novém Městě nabízelo, tak jsem se přihlásil do konkursu na primáře, který novoměstská nemocnice vypsala, a uspěl jsem.

Z velkého města a nemocnice po více než dvou desítkách let do malého… Jak to na vás působí?

Popravdě řečeno, k velkému městu jsem nikdy příliš nepřirostl, takže i některé jeho výhody se mi po čase jevily spíše jako nevýhody. Do Nového Města jsem se těšil, třeba i proto, že tady bude větší klid, a doufám, že až se přestěhujeme, budu mít více času na rodinu a na sport. V nemocnici jsem našel sehranou partu skvělých lidí, a to jak lékařů, tak sester, se kterými se těším na další spolupráci. Je to jiné než ve velké nemocnici, a to takřka domácí prostředí dělá hodně. Když je pacient ve stresu z toho, co ho v nemocnici čeká, a lékaři i sestry se k němu chovají vstřícně, stres a obavy z něj spadnou. I léčba při individuálním přístupu pak primárně probíhá lépe, protože na psychice pacienta hodně záleží.

Jak se to ale dá stihnout?

Dá. Člověk totiž dovede „proflákat" obrovské množství času, když si ho neumí zorganizovat. Vstávám o půl páté, jedu do práce a cestou vyřídím telefonáty s lidmi, o kterých vím, že jsou již vzhůru. Pak projdu konzultace, protože dělám konzultanta pro artroskopii zápěstí prakticky pro celou republiku a spolupracuji i se zahraničními kolegy, potom jdu na převazy pacientů, které jsme den předtím operovali. Sestřičky mi poreferují, co se na oddělení dělo, jdu na vizitu a pak operovat. Než odejdu z práce, udělám ještě různé „papírovací" resty, zase na oddělení všechno zkontroluji, a když je všechno v pořádku, odjedu včas domů. Většinou ale neodjedu, protože se ještě něco najde…

A potom?

V autě po cestě domů telefonicky řeším další věci a večer se snažím věnovat rodině, aby dcery věděly, že mají tatínka, a pak ještě někdy na chvíli sednu k počítači, abych dodělal, co jsem nestihl. Hodně času ušetřím například tím, že se nekoukám na televizi, maximálně na nějaký historický dokument, zprávy si pustím v autě, a to mi stačí. Podle mě člověk nesmí ztrácet příliš mnoho času pro něj nepodstatnými věcmi, protože na to je život opravdu příliš krátký.

Umíte vůbec odpočívat?

Určitě umím. Vstávám ale brzy, i když mám volno, a než se rodina probudí, dost toho stihnu. Třeba napsat kapitolu knížky, jít se proběhnout nebo projet na kole, anebo si číst. Rád vařím, u toho také relaxuji. Například takové kančí ragú s bramborovým knedlíkem, anebo jsem nedávno připravoval kachní prsa a k tomu brambory a dušené hrušky na medu. S takovými jídly si vždycky vyhraji. V medicíně můžete cokoliv odoperovat perfektně, ale jestliže nastane situace, že pacient neposlouchá a zničí vaši práci, výsledek nakonec dobrý nebude. Když ale něco dobrého uvaříte a vidíte, že to všem chutná a jsou spokojeni, je to úžasný pocit…

Specializujete se na chirurgii ruky. Jak jste se k tomu dostal?

To téma mě zaujalo už na vysoké škole. Když se v Evropě a České republice rozšířila artroskopie zápěstí, začal jsem se věnovat právě jí u nás se tím tehdy nikdo nezabýval. Pamatuji si, jak jsem si koupil skvělou knihu za dvacet tisíc korun, která mě posunula o obrovský kus dopředu. Lidé kolem mě samozřejmě nechápali, jak jsem mohl za knihu utratit takovou sumu. Pak jsem si začal ověřovat, zda to tak v praxi skutečně funguje, postupně jsem začal v této oblasti přednášet, psát a publikovat. Najednou se ze mě stal „vědec". Vědec v uvozovkách, protože já jsem spíš praktik, který do vědy tak nějak vplul. Jako vědec se rozhodně necítím…

Vaše publikační činnost se však netýká výhradně chirurgie ruky…

Napsal jsem také učebnici pro trenéry a sportovce, jak se při sportu vyhnout zbytečným úrazům, přičemž jsem vycházel ze své dvaadvacetileté praxe lékaře reprezentace v orientačním běhu. Druhé takové „odbočení", tentokrát do historie, byla spolupráce na knize o lékařské péči v terezínském ghettu. Je úžasné, v jakých podmínkách tehdejší lékaři byli schopni dělat špičkovou medicínu.

Když se ale vrátíme k ruce, co je na ní tak ojedinělého, že vás upoutala?

Ruka je složitá záležitost, bez ní se člověk jen těžko obejde, takže jakákoliv funkční porucha je velmi nepříjemná. Může se stát, že na ni spadneme, bolí to, pak přestane, ale za pár měsíců, anebo třeba i let s ní najednou nejde hnout. A co pak? V těchto případech není nejsložitější případná operativa, ale přesná diagnostika problému. Může jít o desítky diagnóz, přičemž každá se léčí trochu jinak. Někdy dochází i k souběhu několika diagnóz, kdy je třeba určit, která z nich pacientovi způsobuje největší potíže, jak všechny postupně vyřešit či kolik je k tomu potřeba operací. Je to trochu jiné uvažování než u operací velkých kloubů.

Určení správné diagnózy u funkčních poruch ruky zřejmě není otázka několika minut, že?

To v žádném případě, těžko se udělá správná diagnóza hned při prvním sezení s pacientem. Jako výhodu v tomto případě vnímám skutečnost, že spolupracuji s řadou odborníků v zahraničí, takže s nimi mám možnost své případy konzultovat. Nevím samozřejmě všechno a oni se třeba už ve své praxi setkali s takovým případem, který právě řeším…

Myslíte si, že v novoměstské nemocnici budete mít dost času se své specializaci dále věnovat a rozvíjet ji?

Vedení novoměstské nemocnice mi k tomu vytvořilo skvělé podmínky. Z pozice primáře samozřejmě musím řešit nejtěžší případy, které se na oddělení vyskytnou, to je bez diskusí. I když je tady tým lidí, na který se mohu spolehnout, svými zkušenostmi je musím zaštiťovat. Moji pacienti, kteří jsou z celé republiky a někteří i ze zahraničí, za mnou budou jezdit dál. Je jim jedno, zda pojedou do Pardubic, anebo do Nového Města.

Na oddělení se však nejčastěji provádějí operace velkých kloubů…

Ano, nejčastěji jde o totální endoprotézy, to znamená operace velkých kloubů, jako jsou kolena, kyčle, ramena. Provádějí se i artroskopie, například u sportovců se často jedná o poškození menisků kolenních kloubů, či rekonstrukce vazů. Tato operativa je v Novém Městě na špičkové úrovni. Já, ač jsem vnímaný spíše jako chirurg ruky, můžu operovat cokoliv. A jsem vlastně rád, že mohu dělat i jiné operace, abych se vyhnul příliš velké rutině, která člověka časem otupuje.

Čeho byste chtěl ve své nové funkci dosáhnout?

Každý člověk má nějaké vize, nicméně každý, kdo přijde do nějaké fungující společnosti, se musí nejdříve zastavit a dlouho rozmýšlet, než něco řekne a udělá. Protože ten, kdo přijde a udělá revoluci, jen aby si něco dokázal, především zničí to, co už bylo vybudováno, a v tomto případě by to byla opravdu škoda. Více budu schopen říct za půl roku.

Zátěž primáře je jistě nesrovnatelně větší než při práci běžného lékaře na oddělení…

Samozřejmě. Velmi zjednodušeně řečeno, lékař odoperuje a má relativní klid. Primáře ovšem vzbudí třeba o půlnoci v jeho volnu, protože je třeba vyřešit nějakou komplikaci, a zdaleka nemusí být jenom medicínská. Objeví se třeba problém s pacientem, případně s jeho rodinnými příslušníky, a řešit mezilidské vztahy je složitější než operovat. Sebere to obrovskou dávku energie. Momentálně mám ale energie na rozdávání, řekl bych, protože na novém místě se mi moc líbí. Špičková medicína se dá dělat i na malých pracovištích, někdy možná i lépe než na těch velkých…