„V jídelně na internátě se občas dělávaly večírky, hrála tam kapela Průmsexta, to bylo ve stejné době, když frčeli Beatles. Jeden kamarád, co chodil o rok výš, tehdy ze srandy hodil mezi dvoje dveře dělobuch, a ono se to vysklilo, tak byl pak vyloučený. Tenkrát tady bylo veselo. Ty večírky ale potom na internátě zakázali a musely se dělat v sokolovně,“ zavzpomínal jeden ze skupinky abiturientů ze IV.B, kteří po půl století opět prošli svojí někdejší střední školou.

„Bylo nás jednatřicet, z toho pět děvčat, za třídní jsme měli paní profesorku Karlu Kropáčkovou a všichni jsme studovali obor strojírenská technologie. Tehdy to byl jediný studijní obor,“ uvedl Miloš Holub, který na setkání spolužáků přijel z Pardubic. Za půl století se bývalí studenti a dnešní téměř sedmdesátníci, kteří už jsou většinou v penzi, rozprchli po celé republice, jen několik z nich zůstalo ve Žďáře, případně poblíž. „Pět spolužáků už bohužel není mezi námi,“ konstatoval Miloš Holub, který setkání spolužáků, jehož součástí byla prohlídka školy, „dával dohromady“.

Někdejší průmyslováci si tak například zavzpomínali nad starými fotografiemi pedagogického sboru v čítárně, zjistili, že tělocvična, sborovna i ředitelna a dokonce i místnost, kde se konají maturity, jsou stále na svém původním místě, a dokonce i v dílnách s tradičními ponky, soustruhy, frézami, kovárnou či svařovnou se toho za ta léta tolik nezměnilo. To se ovšem rozhodně nedá říci o moderních odborných učebnách, všudypřítomné výpočetní technice, novém přístrojovém vybavení a zařízení, 3D tiskárnách a podobně. „Výpočetní technika i elektronika jsou dnes úplně jinde, my měli rýsovací prkna, dneska se kreslí na počítači,“ zavzpomínal Josef Voda z Velkého Meziříčí s odkazem na někdejší nezbytnou výbavu průmyslováka, kam patřilo prkno, technická pera, pauzáky, strojnické tabulky či logaritmické pravítko, neboť v té době se teprve začaly objevovat první kalkulačky.

Procházka žďárskou průmyslovkou skončila tam, kde před více než půlstoletím začala. V kmenové třídě. A každý z přítomných si moc dobře pamatoval, kde kdysi seděl. „Chtěli bychom současným studentům říct, jak to tady mají hezké, a také jim vzkazujeme, že od života mohou chtít úplně všechno, jenom ne to, aby se vrátil,“ dodal trochu nostalgicky Miloš Holub.