„Je mi z toho smutno. Já jsem dofáral už v roce 1983, a pak jsem ještě delší dobu pracoval na povrchu. Nakonec jsem odešel do důchodu, ale na šachtu mě to pořád táhlo, občas jsem se tam stavil za kamarády. Je škoda, že to skončilo,“ posteskl si tehdy bývalý horník František Jambor.

Šachta dala práci tisícům horníků. Nedaleké Nové Město na Moravě i Bystřice nad Pernštejnem se začaly zalidňovat. Uraňáci, jak se horníkům pracujícím v uranových dolech říkalo, potřebovali bydlet, proto se naplno rozjela bytová výstavba. Práce v dolech znamenala peníze, to byl důvod, proč se na Bystřicko a Novoměstsko stěhovali lidé z blízka i z daleka. „Uraňáci měli vždycky peněz dost. Dokázali je nejen vydělat, ale také rychle utratit. Tradovalo se, že si po výplatě z Brna objednávali dva taxiky. Do jednoho si dali klobouk a v druhém jeli sami,“ usmála se Marie Šedá z Nového Města na Moravě.

Práce v dolech byla tvrdá dřina. „Na šachtě jsem začal dělat v osmdesátém sedmém jako naražeč u těžby. V osmdesátém devátém jsem přešel do Ostravy do uhelných dolů a v devadesátém druhém jsem se zase vrátil na uran. Dělal jsem nejprve na dobývce a pak komínkáře,“ zavzpomínal jeden z někdejších horníků Ladislav Růžička.

Neviděli ani na dva metry

Tím, že si vyzkoušel práci v uhelných i uranových dolech, měl možnost srovnání. „Na uhlí je velké teplo a vlhko. A tolik prachu, že jsme kolikrát neviděli ani na dva metry. Hodně to tam taky padá. Na uranu je pro změnu zima a hodně vody. V jámě byly kolikrát ledové krápníky. Uranové doly byly navíc nebezpečné radioaktivním zářením,“ vysvětlil Ladislav Růžička.

Ani v uranových dolech nebyla nouze o nebezpečné situace. Úrazů bylo bezpočet a některé končily dokonce smrtí horníků. „Jeden z mých kamarádů tam zůstal. Stalo se to na Velký pátek. Všichni mu říkali, ať tam už nechodí, ale on že se tam půjde aspoň podívat. Najednou to zadunělo a z vyraženého komína se vyvalil dým. Utrhl se tam velký kus horniny, všechno to padlo na něj. Zůstal tam po něm v nadloží jen vak na svačinu a kabát. Záchranáři ho našli až v neděli. Byl to dobrý kluk, škoda ho,“ připomenul jednu z nepříjemných chvilek Ladislav Růžička.

Uraňáci ale zažívali i mnoho veselého. Po práci pro ně začínala zábava. Většinou se odehrávala v restauračním zařízení v Dolní Rožínce, kterému se přezdívalo Mexiko. Bývalo tam prý totiž veselo jako v Mexiku. „Pamatuji si, jak sochu svatého, která stojí na ostrůvku uprostřed místního rybníka, přestrojili uraňáci za horníka. Nejprve se řádně v Mexiku posilnili alkoholem, pak přeplavali na ostrůvek a nasadili soše na hlavu hornickou helmu. Přidali k ní lampu a byl z něj uraňák,“ neubránil se při vzpomínce úsměvu Ladislav Růžička.