„Zbožňuji pouť, každý rok se snažím užít si co nejvíce atrakcí. Praskne na to vždycky skoro všechno kapesné, které dostanu od rodičů a od babiček. Ale stojí to za to,“ rozesmála se sedmnáctiletá Klára Svobodová ze Žďáru nad Sázavou.

Ne všichni jsou ovšem pouťovými radovánkami stejně nadšeni. Obyvatelé žďárského Libušína se v čase pouti musí smířit s hlukem a větším pohybem chodců. A také s tím, že se jim občas před vlastním domem nepovede zaparkovat. Podobně jsou na tom také lidé bydlící na Vysočanech. Mnozí z nich tak řeší situaci po svém. „Oproti předchozím letům to letos bylo docela v pohodě. Někteří lidé z Vysočan, co mají z minulosti špatné zkušenosti, si vše už předem pojistili a své vjezdy opatřili bariérami z cihel a podobně,“ popsala vynalézavost místních Jana Sobotková ze Žďáru nad Sázavou.

Pouťové radovánky se většinou neobejdou bez zajímavých zážitků. „V pátek po osmé hodině večer vypadla jedna elektrická fáze obřího ruského kola, takže obsluha ho musela ručně přetáčet, aby dostala lidi dolů. Manžel byl zrovna jeden z těch, kteří tam uvízli. Každopádně i tak to je po dlouhé době atrakce, která stojí doopravdy za to - pro děti i dospělé. Je z ní krásná vyhlídka na celé město,“ povyprávěla Jana Sobotková.

Pro některé místní obyvatele znamená Svatojánská pouť především společná rodinná setkání. „Rok co rok se scházíme o pouti i s těmi příbuznými, se kterými se běžně nestýkáme. Moje tchýně pokaždé sezve skoro všechny rodinné příslušníky, zblízka i zdaleka. Naštěstí nebydlí v bytě, ale v rodinném domku, takže se tam všichni vlezeme. Připraví kupu bramborového salátu, nasmaží řízky a všichni společně zasedneme k obědu. Pak si dáme kávu a zákusek a teprve poté jdou někteří na kolotoče. Ostatní si povídají, pokaždé se toho za tu dobu, co jsme se neviděli, hodně přihodí. Takže je pořád o čem mluvit. Je to velice příjemné. Pro mě není pouť jen kolotočování, ale spíš rodinná sešlost,“ řekla Klára Cahová, která do Žďáru spolu s manželem a s dětmi přicestovala z Třebíče.

Pouť ovšem nejsou pouze světské radovánky. V minulosti to bývala spíše záležitost duchovní. A pro některé je tomu tak dodnes. „Nikdy o pouti nevynechám návštěvu kostela. Mše jsou v tento čas o něco slavnostnější. Každý by měl podle mého názoru do kostela aspoň občas zajít. A pouť, kdy je bohoslužeb více než obvykle, je k tomu ideální příležitostí. Vždyť slovo pouť znamená cestu k poutnímu místu, ne radovánky na atrakcích,“ vzkázal všem, kteří mají tuto dobu spojenou pouze s houpačkami, kolotoči a prodejními stánky, Jiří Doležal ze Žďáru nad Sázavou.