Houpačky, kolotoče, autíčka – a mnoho dalších atrakcí, které běžný člověk ani nedokáže pojmenovat. Pouť. Ta pravá nefalšovaná pouť se vším, co k ní patří. Včetně cukrové vaty, kterou si právě vychutnává čtyřletá Pavlínka Nováčková. „Je dobrá,“ hlásí s plnou pusou, kterou lemují ulepené tváře i nos, tato účastníce pouti ve Žďáře nad Sázavou.

Žďárská pouť je hned po té pražské Matějské největší v republice. Její církevní část se koná na počest svatého Jana Nepomuckého, jemuž je zasvěcen kostel na Zelené hoře vypínající se nad Žďárem. Jenže ti, kteří dorazili na tuto světskou slavnost plnou radovánek, o tom mnohdy nemají ani ponětí. „Vlastně jsem nad tím nikdy nepřemýšlela. My nejsme ze Žďáru ani věřící, jezdíme sem jen kvůli kolotočům,“ přiznává Pavlínčina maminka Radka Nováčková.

Podobně je tomu možná i v případě dalších návštěvníků. Jsou jich tisíce. Žďárská pouť je zkrátka vyhlášená.

Velkou pozornost mezi atrakcemi budí Extreme Booster, což je jakási centrifuga, ne nepodobná těm, na nichž astronauti trénují mnohonásobné přetížení. V jejich případě se ramena točí vodorovně a o poznání rychleji, což vytváří ještě větší zátěž. I pouťová varianta je však pro hodně silné povahy. „Když se dostanete do nejvyššího bodu, je to fakt mazec. Jste ve výšce kolem čtyřiceti metrů,“ nadšeně líčí Petra s Janou, dvě asi dvacetileté dívky.

A co teprve, když visíte v takové výšce hlavou dolů. „Tak to je potom už vážně masakr. Opravdu to stojí za to. Je ale fakt, že to není nic pro slabší povahy,“ souhlasí Petra.

Těch na žďárské pouti asi moc není, protože na Extreme Booster se stojí fronty. Stejně jako řetízkáče, autodromy, horské dráhy či strašidelný hrad. Od některých atrakcí je na místě více variant, takže člověk může okusit rozdíly. „Tenhle aquazorbing je náročnější než támhleten,“ hodnotí asi patnáctiletý Michal. „Tohle je koule, v ní se po vodě špatně pohybuje a člověk pořád padá. Kdežto to druhé jsou válce. V nich už se dá líp držet balanc,“ vysvětluje mladý muž.

Na každé pouti nechybějí stánky s nejrůznějšími pochutinami. Ta žďárská není samozřejmě výjimkou, přičemž ulička s občerstvením je dlouhá desítky metrů. „Mají tady dobré klobásy. A taky ty asijské nudle. Manžel měl langoš, také mu chutnal,“ vyjmenovává Jana Pokorná.

A samozřejmě se nesmí zapomenout na střelnice. Leč tam teď vznikl malý problém. „Ta vzduchovka má určitě vychýlenou mušku,“ rezolutně tvrdí jeden mladík své dívce, pro niž se snaží už na pátý pokus vystřelit růži.

Slečna je ale trpělivá, takže nakonec růži přece jen dostává – byť je pravda, že až teprve poté, co ji ze špejle ulomí paní ze střelnice. Jako omluvu za své střelecké umění je pak mladík viděn, kterak své dívce kupuje velké srdce s nápisem Z lásky. Ve Žďáře je zkrátka pouť, jak má být.