Jana Zapletalová- psycholožka a předsedkyně Asociace školní psychologie
- ředitelka Institutu pedagogicko-psychologického poradenství
- autorka projektů na podporu školních psychologů a školních speciálních pedagogů ve školách

Jak se cítí studenti a spolužáci pobodaného chlapce?

Po takové tragické a nečekané události jsou obvykle účastníci v šoku, snaží se najít odpověď na otázku proč. Pociťují stres, bolest, smutek, obavy z možného opakování 
v budoucnosti. Míra stresu, zmatku a často pocitů bezmoci je závislá také na tom, jak odolný je člověk vůči zátěži. Její zvládnutí je závislé jednak na osobnosti každého 
z nich a pak také na schopnosti okolí poskytnout podporu pro jednotlivce i třídu, školu. A to jak pro žáky, tak často i pro celý tým školy.

Má útok dopad na chování?

Obvykle se krizový stav promítá do chování žáka, do jeho školních výsledků, do vztahů ve škole i mimo školu, do jeho zdravotního stavu. Žáci se nejprve obracejí na své známé, kterým se svěřují. Tedy na kamarády, spolužáky nebo prarodiče, častěji než na rodiče. K okruhu těchto osob patří i učitelé, kteří si dokážou získat důvěru a v takovýchto případech sdílejí společně prožitou situaci.

Může mít útok i špatný vliv na studenty?

Někteří žáci, a není jich málo, se nedokážou svěřit se svými problémy ani nejbližším. Narůstající úzkost je vede k většímu a většímu uzavírání se před okolním světem. Narůstající vnitřní tlak a úzkost vede až ke vzniku psychických problémů, někdy i s tendencí k sebevražednému chování.

Co dělají psychologové v následujících dnech po útoku?

Událost je tím, že proběhne za účasti žáků i učitelů, velmi složitá právě svojí bezprostřední blízkostí. Vyžaduje, aby se o ní mluvilo a vysvětlovalo. Učitelé často mají sami velké obtíže se zvládnutím této události a oceňují, pokud existuje dostupnost aktuálního psaného postupu, který může být využit během krizové situace. Učitelé tak mohou do výuky ve třídě zapojovat různé aktivity, jejichž cílem je pomoci žákům vyjádřit své emoce.

O jaké aktivity jde?

Například formou rozhovorů, psaním, uměním, hudbou, ale také aktivitami na pomoc rodině zesnulého. Mezi další pozitivní činnosti patří seznam všech dobrých vzpomínek na zesnulého sepsaný všemi studenty či příprava žáků na události spojené s pohřbem.

Co by měli znát učitelé při podobných situacích?

Pracovníci školy, především pak učitelé, musejí být informováni o faktorech zranitelnosti, ale také musejí být seznámeni s běžnými reakcemi dětí na tragédii. Může to být strach o obavy z budoucnosti, snížení akademického prospěchu a zhoršení chování, noční můry a spánkové obtíže, potřeba podpory a jistoty nebo sklony k plačtivosti či k výbuchům zloby. Dále také vyšší riziko výskytu depresí, drogové závislosti, hrubého chování či sebevražedných sklonů.

Co můžou dělat školní psychologové na ostatních školách?

Školy by měly být připraveny na to, že se může v jejich prostředí udát nečekaná a násilná událost. Nositelem může být žák, učitel nebo někdo, kdo přichází z vnějšího prostředí. Škola by měla mít informace, kam se může obrátit, kdo může pomoci zvládnout kritickou událost. A to nejen v okamžiku jejího vzniku, ale i později.

Dá se podobnému incidentu nějakým způsobem předejít?

Vždy, když nastane taková událost, přichází tato otázka. Možná bychom mohli použít paralelu s dopravní nehodou s následkem smrti. Ano, můžeme předejít takové události tím, že máme maximálně nastavená pravidla zabezpečení školy. V tomto případě pravděpodobně souběhem nečekaných a nešťastných faktorů nemocná žena pronikne do školy a ohrožuje nepřipravené útokem. Pokud nejsme cvičeni v obraně, nemáme mnoho šancí a následek je fatální. Pokud pojedete bezpečně a někdo udělá chybu, může se stát, že následky chyby jiného řidiče ponesete sám, ačkoliv dodržujete pravidla.

Žena už útočila nožem předloni v Havířově a letos v březnu jí nařídil soud ambulantní léčbu. Dá se takovým opakujícím útokům předejít?

Událost vyvolala řadu otázek o případné vině a o tom, zda je možné dopředu s určitostí předpokládat, že léčený psychicky nemocný člověk může být nebezpečný pro svoje okolí, a zda je náš systém péče o tyto pacienty dobře nastavený. Psychická onemocnění nemají vždy stoprocentní předpověditelnost vývoje pacienta. V tom je právě velmi složité nastavování průběhu léčby, včetně té ochranné.

Co si o tom myslíte vy sama?

Osobně se domnívám, že tyto události nikdy nemůžeme plně předcházet. Pravdou je, že to, že se žena už jednou takto chovala, by mělo být závažným pro rozhodování o dalším postupu, ale to je spíše věcí ošetřujících lékařů a soudců.

Není snad chyba v systému, že se žena dostala na svobodu?

Žádný ani sebedokonalejší systém se nemůže pravděpodobně vyvarovat takových událostí, spíš se musí snažit minimalizovat rizika vzniku a souběhu událostí, které mohou mít tragický konec.

Mají se školy obávat útoků?

Nemyslím si, že by přibývali útočníci zvnějšku. Ve školách už nyní narůstá agresivita mezi žáky a snižuje se věk dětí, u kterých musíme řešit netolerantní chování, agresi a často i agresi, kterou otáčí děti proti sobě, a to v podobě sebepoškozování nebo sebevražd. Přibývá také útočného chování ze strany rodičů na pedagogy, ale ojedinělá není agrese učitelů vůči žákům. Lidé se k sobě nechovají příliš tolerantně, ideálem je být vítěz, být první, úspěšný a často také jedinečný.

Zažijeme něco podobného jako na školách třeba v Americe?

Školy musí být připravené na události, které se dějí i v zemích kolem nás. Útoky ve školách, které se označují jako sebevražedné, mohou přijít i k nám. Je to vysoce pravděpodobné. Není tedy dobré žít v obavách, ale spíše udělat vše pro to, aby ve škole panovaly dobré vztahy a škola byla připravena i na řešení mimořádných událostí.

Jakou prevenci proti útokům byste doporučila?

Proti útokům zvenčí musí být škola maximálně ochráněna kontrolními mechanismy, které se podílejí na snížení rizika. Je evidentní, že ani kamerové systémy a čipy nejsou zárukou stoprocentní ochrany. Důležité je, abychom byli všímaví a pohotoví v okamžiku, kdy se děje něco, co může být rizikem.

Čtěte také: Školy jsou zabezpečené, ale útok přijít může