Počítám, že jste z cirkusácké rodiny. À propos, nevadí vám, když se vám říká „cirkusáci, komedianti"?

Vůbec ne. My přece cirkusáci jsme, jsme komedianti, akrobati… jsme vším tím, co lidé v cirkuse vidí. Já jsem na to pyšný. Jinak z cirkusácké rodiny skutečně pocházím, jsem sedmá generace v rodině. Cirkus Jo-Joo byl založen už na konci osmnáctého století.

Jste tedy pokračovatelem ve více než dvousetleté cirkusové historii rodiny.

Ano, cirkus byl založen už v roce 1792. Jmenoval se Cirkus Jadran. V padesátých letech minulého století byl ale znárodněn a brzo zlikvidován.

Vy jste ale rodinnou tradici vlastníků cirkusu oživil. Provozoval jste také Cirkus Praga. Dalšímu jste už dal rodinné jméno, ale s malým „přídavkem"…

Pragu jsem založil v roce 1990. Úspěšně jsme s ní projížděli hlavně skandinávské země, proto jsem chtěl, aby měl cirkus „české" jméno.

Jo-Joo existuje od roku 1996. Když jsem přemýšlel nad názvem cirkusu, najednou mě to napadlo: Jo-Joo. Potom jsem ale zjistil, že jsem „vymyslel" už vymyšlené. V rodinných „papírech" jsem našel staré fotografie se Sourozenci Jo-Joo, takže to sousloví Jo-Joo už existovalo desítky let předtím. Nesmírně mě to překvapilo.

Je Joo skutečné občanské jméno? Přiznávám, že jsem si nejprve myslela, že je to umělecký pseudonym.

(smích) Ano, skutečně se jmenuji Jaromír Joo.

Tady vidím dva velké stany, další menší, zvěřinec se spoustou zvířat, výběhy… Jen postavit to a zprovoznit asi není jen tak. Cirkus je zřejmě hlavně nikdy nekončící práce, a pro spoustu lidí.

Cirkusy mám v současné době tři. Jeden momentálně stojí na Barrandově, je pronajatý pro filmové natáčení seriálu Cirkusu Bukowsky. Další pronajímám, nebo ho používáme, když hrajeme paralelně v několika stanech. Záleží na poptávce. Ve třetím teď hrajeme tady ve Žďáře.

Samozřejmě, pracujeme vlastně pořád, jinak to nejde. U mě pracuje zhruba šedesát lidí. Všechno musí klapat , a musíme to stihnout. A nejen technické věci je třeba zařizovat, musíme neustále pracovat i na sobě. Držet krok se světem, nebo raději se snažit být o krok napřed.

Daří se vám to podle vašich představ? Jako první v Česku jste získali právo opatřit svůj cirkus přívlastkem „národní".

Ano, ale v práci se nesmí polevit ani na minutu. Najdou se cirkusy s prakticky stejným scénářem: kozičky, hula--hop a špatní klauni.

Snažíme se být jiní, a jsme. Cirkus je atypický, každé číslo je třeba propojené s promítáním. Máme třeba šest krásných baletek, mladých dívek… vlastně celý program se skládá z vystoupení mladých hezkých lidí, jediný starý a ošklivý jsem já. (smích)

Teď zrovna jsem se dívala, jak váš syn Patrik trénuje poníky. Velmi malé poníky…

To jsou benjamínci našeho zvěřince, shetlandští zakrslí poníci, nejmenší na světě. A jsem přesvědčen, že to bude drezúra z nejlepších na světě, a nejlepší u nás.

Váš zvěřinec je vyhlášený a patří u nás k největším. Jste úspěšný v chovu sibiřských tygrů. Jsou to vaši oblíbenci?

Ano, a největší můj miláček je tygřice Tajga… miláček přibližně dvousetkilový. (smích) Ta dvě koťata, co jste viděla, jsou míšenci s bílými tygry, další jejich potomci už by měli být skutečně bílí. Jinak máme mimo jiné i dalmatiny, lamy, krokodýly, krajty, velké papoušky, i ty kozičky… (smích)

Dokážete odpočívat?

(usmívá se) Nyní už bych nemusel pracovat, ale „dělám cirkus", protože mě to baví a mám to rád. Odpočívám mezi zvířaty, a velmi rád čtu. A také se snažím plnit si své sny. Každý by si měl v životě stihnout splnit alespoň jeden.