„Celou tuto cestu věnuji malé holčice Emičce Zouharové, která již od narození trpí dětskou mozkovou obrnou a náklady na její léčbu a rehabilitaci jsou velmi vysoké," vyjádřil se křižanovský rodák Václav Malinský. „Emičce velmi pomáhá takzvaná Klim-therapy, kterou si ale rodiče musí hradit sami ze svého a tak především na tyto terapie chci vybrat finanční prostředky," doplnil mladík.

Čekají vás čtyři tisíce kilometrů. Půjdete pěšky, budete potkávat lidi…

Celou cestu a život v pohraničí chci pečlivě dokumentovat, psát příběhy lidí, které budu potkávat a také chci připomenout různé události, na které se v dnešní době již zapomíná. Například události ze druhé světové války, Sudety, Lidice, úmrtí lidí na hranicích při útěku z ČSR a tak dále. Celá symbolika v chůzi po hranicích je v tom, že chci poukázat na hranice jako na pouhou čáru na mapě, kterou jsme si my lidé vytvořili, ale ve skutečnosti žádné hranice neexistují a všichni jsme si rovni a jsme stejní, nezáleží na národnosti, barvě pleti, náboženském vyznání.

Projdete několika kraji. Co říkáte na přírodu České republiky, potažmo Slovenska?

Chci rovněž poukázat na krásy naší a samozřejmě i slovenské vlasti, aby si lidé uvědomili, jak bohatou a rozmanitou zemi máme a aby si toho více vážili a ne si jen pořád stěžovali, jak se tady máme špatně. Viděl jsem toho na svých cestách již mnoho a můžu říct, že si tady žijeme velmi dobře a jsem hrdý, že jsem Čech.

Přes Českou republiku jste šel loni v rámci projektu Pěšky pro Matěje, který po operaci mandlí zůstal v bdělém kómatu. Co vás na cestě příjemně či nepříjemně překvapilo? A propos, kde jste vůbec nocoval?

Co se týká mého přechodu přes Českou republiku pro Matěje, tak mě velmi příjemně překvapilo, jaký byl o cestu samotnou zájem. To, kolik lidí ji sledovalo a že mi téměř každý den někdo nabízel nocleh u sebe doma. Bylo to hlavně díky tomu, že mám již vytvořenou komunitu lidí, kteří mé cesty sledují a znají mě, proto pro ně nebyl žádný problém vzít si mě domů a pohostit mě. Spal jsem většinou u podobně naladěných lidí, cestovatelů, kteří vědí jaké to je pomáhat a jaké to je být na cestě a být odkázaný na pomoc druhých. Trochu mě ovšem zklamali ostatní lidé.

Jak to myslíte? V čem konkrétně vás zklamali?

Češi mi přijdou trochu uzavření, možná se až příliš bojí. Většina lidí si tu žije ve své „bublině" a nevnímají, anebo ani nechtějí vnímat to, co se děje kolem nich. Obecně platí, že směrem na východ, ať už na ten blízký nebo vzdálený, jsou lidé daleko více otevřenější a srdečnější. V Asii vás každý pohostí, vezme domů a to s nimi třeba ani nesdílíte společný jazyk, je to úplně jiná kultura a jiná mentalita. Tam jsou lidé skutečně rádi, že vás vidí a že se o vás mohou postarat. Tady si cizího člověka jen tak někdo domů nevezme.

Co když nikdo ze známých, „nebyl zrovna po ruce"?

Cesta přes Českou republiku probíhala v dubnu a květnu, kdy bylo ještě velmi chladno, takže pokud jsem neměl zajištěný nocleh u někoho doma, tak jsem využíval různé ubytovny anebo jsem párkrát spal také na faře.

Kolik peněz se vám podařilo vybrat? Sledujete Matějův osud dál? Víte, jak se mu nyní daří?

Pro Matěje se mi nakonec podařilo vybrat něco přes pětapadesát tisíc korun. Příběh Matěje samozřejmě nadále sleduji a jsem v kontaktu s jeho rodiči. Matějovi je o něco lépe, ale je ve stavu vigilní kóma, ze kterého vede velmi obtížná cesta. Na prvním místě zůstává zajištění péče o něj a alespoň částečně důstojný život.

V Batyskafu ve Žďáře nad Sázavou jste měl v neděli 5. února přednášku o svém putování a dobročinné pomoci. O které z cest jste příchozím povídal?

Ve Žďáře jsem přednášel o naší dobročinné cestě Malým Tibetem Indickými Himálajemi. Před cestou jsme vytvořili nový projekt nazvaný Walk for Help Cesta pro pomoc, a s partou šesti lidí jsme se spojili s českou organizací Most Pro Tibet a Charitou Česká republika s cílem upozornit na těžký život v tomto regionu. Především nám šlo o snahu zachovat tradiční tibetskou kulturu, která je bohužel pod nátlakem Číny systematicky ničena.

Co konkrétně se od vás posluchači dozvěděli? Případně pro ty, již si vás nebyli poslechnout, píšete si z cest poznámky nebo internetový deník?

Na přednášce jsem představil celou myšlenku cestování a pomoci, krátce jsem se zmínil o minulých cestách a poté již vykládal o celé naší cestě Himálajemi. Nevynechal jsem vyprávění o těžkém životě nomádů, o životě mnichů v buddhistických klášterech, kde jsme s nimi strávili nějaký čas. Upozornil jsem na možnosti pomoci, adopci malých mnichů a mnišek. Podělil jsem se o vlastní zkušenosti a pocity z pohybu ve výšce nad pět tisíc metrů nad mořem a jak se vypořádat s výškovou nemocí. Zajímavé bylo setkání s dalajlámou. O všem píši na svém webu www.cestazasny.com, kde je rovněž odkaz, jak přispět finančně na aktuální projekt. Dále mám facebook www.facebook.com/cestazasny.

Jak se to tak stane, že ze dne na den opustíte svůj dosavadní život, prodáte vše a vydáte se na cestu po světě, případně po České republice. Pro mnoho lidí je vaše rozhodnutí nepochopitelné?

Co se týká mé změny života, tak mě zase přijde nepochopitelné prožít život nenaplněně, stereotypně, nic nevidět, nic nezažít a hlavně být nešťastný. Již od narození jsme hned nuceni do jakési role. Musíme se dobře učit, vystudovat nejlépe vysokou školu, najít si práci a vydělávat dost peněz, abychom si mohli kupovat věci, které nás stejně neudělají šťastnými, a když tak jen na chvíli. Po čase pak většina lidí zjistí, že je ta práce stejně nebaví, že tam chodí z donucení, jenže musí, protože musí platit účty, hypotéky… A takhle to pokračuje dál a dál a nakonec přijde stáří a smrt. Tomu se říká plnohodnotně a šťastně prožitý život?

Takovéto rozhodnutí jste ale zřejmě neučinil ze dne na den.

Byla to dlouhodobá myšlenka a bylo jen otázkou času, kdy udělám první krok. Po čase jsem si uvědomil, že chci pomáhat lidem, kteří neměli v životě příliš štěstí. Nenarodili se v prosperující svobodné zemi, nemohou být se svou rodinou… Pomoc takovým lidem je pro mě naprostým naplněním a chci v tom pokračovat i nadále.