„Byla to taková strašně milá holčička. Dobře se učila, bylo to takové sluníčko. Byla ale také také výbušná a nesmírně energická. Často jsme chodívali ven do přírody a Martině se pokaždé podařilo něco si roztrhnout nebo třeba ukopnout podrážku. Nedělala to schválně, měla v sobě jen strašně moc energie,“ popsala školačku Martinu Sáblíkovou Miroslava Posádková, která byla její třídní učitelkou od první až do páté třídy.

Už tehdy se projevovalo sportovní nadání nynější slavné rychlobruslařky. „Skvěle hrála vybíjenou. Učili jsme se v odloučené třídě, hned vedle byla tělocvična a pokojíček s kočárky. Martina pokaždé zamířila hned do tělocvičny, tam se vyřádila. Kočárky a panenky ji nelákaly,“ usmála se Miroslava Posádková.

O své vzpomínky na dobu, kdy Martina Sáblíková usedala do školních lavic, se podělila i další učitelka základní školy Švermova Dagmar Myslivcová. „Já jsem její třídu přebírala v osmém ročníku. Byla to třída s matematickým zaměřením. Martina působila nenápadně, ale byla velmi pracovitá. A co víc, už v té době měla jasno v tom, co chce. Ve srovnání s ostatními dětmi, které žily takovými těmi obyčejnými starostmi, jako co si koupit na sebe, na co a s kým jít do kina nebo na diskotéku a podobně, měla Martina jednu jedinou starost, a tou byl sport. Bruslení, cvičení a posilování – to byl její svět. Žila jenom tím,“ řekla Dagmar Myslivcová, která neopomněla vyzdvihnout i další dobrou vlastnost Martiny Sáblíkové – skromnost.

„Už v dětství byla neuvěřitelně skromná. A je doposud. Také se nikdy na sport nevymlouvala. Nehřešila na to. Neříkala, že je unavená, snažila se zodpovědně přistupovat ke všem školním povinnostem. O něco více ji asi bavily humanitnější předměty, ale nedá se říct, že by některý předmět patřil mezi její neoblíbené. Vždycky se snažila, byla velice dobrou žákyní,“ dodala Dagmar Myslivcová.

Už tehdy bylo podle vyučujících jasné, že to Martina Sáblíková daleko dotáhne. Byla nesmírně cílevědomá. „Už v dětství podávala neskutečné výkony. Nikdo tehdy nebyl schopný se její fyzičce vyrovnat. Kamarádila většinou s hochy, měla si s nimi díky sportu více co říct,“ podotkla Dagmar Myslivcová.

Dnešní školáci jsou pyšní na to, když mohou sedět na místě, kde kdysi sedávala naše rychlobruslařská jednička. „Když jim ukáži místo, kde seděla, jsou děti nadšené. A pro toho, kdo tam právě sedí, je to určitá pocta, je na to pyšný. Děti ovšem mají možnost se na tom místě i střídat, čehož také využívají,“ pousmála se Dagmar Myslivcová.

Marina Sáblíková na školu nezanevřela ani v dospělosti. Stále se tam vrací. „Vzhledem k jejímu vytížení je to bohužel jen výjimečně. Ale stává se, že najednou zazvoní telefon a Martina ohlásí návštěvu. Školu nyní navštěvují i její sourozenci, Barborka a Martínek, ona je občas do školy doprovází. A chodil k nám do školy i její bratr Milan. Martině jsme jako dárek kdysi dali univerzální klíč od naší tělocvičny, může si kdykoliv přijít zasportovat, což využívá zejména v létě, když je špatné počasí. To jde pak do tělocvičny zahrát si třeba florbal,“ sdělil ředitel „Martininy“ školy Jaroslav Ptáček.
Během jednoho letního trénování napsala Martina Sáblíková na zeď tělocvičny i vzkaz pro současné žáky. „Je tam napsáno cvičte s radostí stejně jako já. A podpis vaše Martina,“ prozradil Jaroslav Ptáček.

Stejně jako česká rychlobruslařka dětem, také žáci Martině Sáblíkové píší vzkazy. Ne ovšem po zdech školní budovy, nýbrž na tabuli, která je pro tuto příležitost připravena pokaždé v době nějakého významného sportovního klání. „Když je mistrovství světa nebo když je olympiáda a podobně. Tabule bývá zcela popsána. Pak ji ofotíme a pošleme e-mailem Martině,“ vysvětlil Jaroslav Ptáček.

Nápisy na tabuli jsou stejně různorodé, jako jejich pisatelé. „Od jednoduchých „jseš boží“, „do toho“, „to dáš“, „vyhraj“ nebo „jsi dobrá“ až po ty veršované – „Marťa ani Petr, nepotřebují svetr. Zahřejí nás dost, udělají radost“. „Bývá to velmi milé. Kromě vzkazů kreslí děti na tabuli i nejrůznější obrázky nebo smajlíky. Nápisy postupně přibývají,“ dodal Jaroslav Ptáček.