Jaký byl váš život před vypuknutím druhé světové války?

Žila jsem v západoslovenském městě Žilina, v rodině, která patřila k dobře situované střední vrstvě. Otec, původně lékař, se začal posléze věnovat spíše sociální a politické činnosti, maminka vyučovala těsnopis a psaní na stroji. Mé rané dětství bylo bezstarostné, rodiče hodně sportovali a brali mě s sebou na horské túry. Brzy po vzniku Slovenského státu tam začaly platit protižidovské zákony, naši rodinu vystěhovali z pohodlného bytu do neskutečně nuzných prostor. Po dokončení základní školy jsem měla možnost navštěvovat ještě dva roky měšťanku, pak jsme byli zatčeni. Přes věznici v Ilavě jsme se dostali do sběrného tábora v Seredi a odtud transportem do Osvětimi.

Kolik vám tehdy bylo let?

Necelých třináct. Když jsme odjížděli transportem, řekla mi maminka, abych každému, kdo se bude ptát na můj věk, odpověděla, že mi je šestnáct, to už budu jako dospělá a zůstanu s nimi. Již na Slovensku kolovaly zvěsti o tom, že děti žijí v táborech odděleny od rodičů.

Jak probíhala cesta do vyhlazovacího tábora v Polsku?

Nikdo z nás netušil, kam přesně jedeme. Věděli jsme jen to, že jestli nás povezou na východ, bude to ta nejhorší varianta ze všech špatných. Jeli jsme více než dva dny, aniž by někdo otevřel dveře nákladních vagonů, ve kterých nás převáželi. Náš transport čítal celkem dva tisíce osob, z nichž se jich domů vrátilo pouze devět. Hygiena tam nebyla žádná, jen v rozích stály kbelíky pro nejnutnější potřebu. Stáli jsme namačkáni jeden na druhém, navzájem jsme se podpírali. Někteří lidé cestu nepřežili.

Co se dělo, když jste přijeli do Osvětimi?

Venku se pohybovali pohublí lidé v pruhovaných oblecích. Ti nás pobízeli, abychom vystoupili a všechna zavazadla nechali na místě. Muži byli seřazení zvlášť, ženy a děti byly poslány na opačnou stranu. Bylo to v noci, nebe mělo zvláštní narůžovělou barvu, všude se linul nasládlý zápach. Byl hrozně specifický, nedá se k ničemu přirovnat. V té chvíli jsem ještě netušila, že příčinou jsou plameny šlehající z krematorií, kde byla spalována lidská těla. Příslušníci SS s všudypřítomnými vlčáky a s obávaným osvětimským lékařem Josefem Mengelem v čele nás za hrozného zmatku hnali stále dál. Vše se odehrávalo hrozně rychle, tátové své rodiny nechtěli opustit. Pak následovala selekce; na jednu stranu byly hnány mladé ženy, na druhou starší lidé a děti. Když se mě Mengele zeptal na věk, odpověděla jsem naučenou větu „je mi šestnáct“. Holí mě odstrčil od maminky. Tehdy jsem ji viděla naposled.

Co se stalo s lidmi, které Mengele poslal na opačnou stranu?

Šli do plynových komor. Byly to místnosti, které vypadaly jako sprchy. Všichni museli odložit šaty, místo vody však růžicemi proudil jedovatý plyn Cyklon B. Vězni, členové takzvaného sonderkomanda, po hodině otevřeli dveře a mrtvé odváželi na vozících k pecím krematorií. Jejich popel byl pak rozsypán po širokém okolí a v nedalekém lese.

Kam jste po selekci šla vy?

Spolu s ostatními ženami jsem byla odvedena do sprch, kde opravdu tekla voda. Poté nám vězenkyně oholily hlavy a vytetovaly na ruku číslo, které jsme si musely zapamatovat a vždy se jím hlásit. Jako lidé jsme přestaly existovat. Staly jsme se čísly.

Ptaly jste se vězenkyň, co se stalo s vašimi blízkými?

Ano, ptaly. Řekly nám bez jakýchkoli okolků, že vylítli komínem. Nechápaly jsme to. To, co ony prožívaly den za dnem, v nich potlačilo přikrášlování.

Říkala jste, že vám vzali všechna zavazadla, v čem jste byly oblečeny?

Dostaly jsme šaty, které tam zůstaly po předchozích transportech. Já jsem dostala černé večerní šaty s hlubokým výstřihem, byla mi v nich hrozná zima. Místo bot jsme nosily dřeváky, které nám do krve rozdíraly nohy.

Jak vypadal život v Osvětimi?

Budíček byl ve čtyři hodiny ráno, poté se konal apel. Byl to nástup všech vězňů v táboře. Dokud nesouhlasil jejich počet, museli jsme stát a čekat. Někdy třeba i čtyři hodiny. Někteří lidé v noci zemřeli, a počty nesouhlasily. Esesáci pak procházeli všemi baráky a pomocí psů hledali chybějící vězně. Po apelu jsme celý den pracovali. Já jsem chodila na takzvané ausenkomando, tedy na práci mimo tábor. Nakládali jsme písek na vozíky, který se využíval na stavbách.

Setkala jste se v táboře s někým z vašeho transportu?

V baráku, kde jsme přespávaly, jsem potkala dívku, která přijela stejným transportem jako já. Jmenovala se také Erika. Byla o čtyři roky starší, ale stejně bezradná. Bohužel i ji jsem ztratila, protože selekce stále pokračovaly. V jeden zimní den, kdy sněžilo a foukal ostrý vítr a my stály na apelu, mě požádala, abych si s ní vyměnila místo, protože byla poslední v řadě, kde byla zima největší. Vyhověla jsem, jenže vzápětí padl na ni los, který znamenal smrt. Do tábora přijížděly stále nové transporty, místa bylo málo, proto byla každý den část vězňů vybírána do plynových komor. Nikdo nikdy nevěděl, podle jakých pravidel. Vedle ztráty rodičů byla tato chvíle jednou z nejhorších, kterých však mělo být ještě mnohem víc. Od té doby si neustále kladu mučivou otázku: Jak to, že jsem přežila právě já? Nejsem jediná, která se takto ptá, v knihách přeživších se ta otázka stále a stále opakuje. Odpověď na ni neexistuje.

Kdy a jak jste se dostala z Osvětimi?

Před Vánoci 1944, kdy se v německých továrnách již nedostávalo pracovních sil, protože všichni práceschopní bojovali na frontách, chodili civilisté z nejrůznějších firem vybírat mezi vězně ty, o kterých předpokládali, že ještě mohou v průmyslu pracovat. Nevím z jakého popudu, ale zřejmě proto, že jsem věděla, že už nic nemůže být horší než Osvětim, jsem vystoupila z řady a pánovi v koženém kabátě jsem řekla, že ještě mohu pracovat, že jsem silná. Dozorkyně mě holí hnala zpátky, ale muž na ni mávl, aby mě nechala jít ke skupině práceschopných. Po několika dnech pak naše skupina v přecpaných vagonech s trochou jídla, ale bez vody, přijela za vytrvalého deště do ženského koncentračního tábora Ravensbrück v Německu.

Jak dlouho jste v Ravensbrücku byla? V čem se lišil tento koncentrační tábor od Osvětimi?

Tam jsme dlouho nepobyli, poslali nás na práci. Já jsem se octla v pobočce koncentračního tábora Oranienburg, v Genshagen, kde se v závodě Daimler Benz vyráběly letecké motory. Nebyly tam plynové komory, žádná krematoria, jen úmorná práce. A to bylo malé vítězství.

Blížil se konec války, který byl spojen s pochody smrti. Prošla jste jím také?

Ano, když se blížila fronta, šly jsme na pochod smrti, který mnohé z nás nepřežily. Cesta vedla k Baltu, kde jsme měly nastoupit na lodě, které byly určeny k potopení. Když jsme dorazily do městečka Röbel an der Müritz, byla jsem na konci svých sil, ušly jsme asi sto dvacet kilometrů. S kamarádkou Rút, se kterou jsem se seznámila právě na pochodu smrti, jsme se dohodly, že utečeme. V noci jsme se schovaly do sklepa jednoho domu. Po několika dnech nás tam našli vojáci Rudé armády. Psal se 1. květen 1945.

Jaký byl návrat domů?

Po válce jsem zjistila, že se nikdo z naší velké rodiny kromě mé nevlastní sestry nevrátil. Když po návratu z Terezína zjistila, že nikdo z rodiny nežije a přepokládala, že se nevrátím ani já, odešla se svým mužem do Rumunska. Sama, zcela opuštěná jsem prožívala další krutou kapitolu svého života. Vydala jsem se proto sestru hledat. Jedla jsem po vyvařovnách a spala v noclehárnách pro uprchlíky. Nakonec jsme se setkali. Napořád jsem však v Rumunsku nechtěla zůstat a vrátila jsem se zpět na Slovensko. Židovská obec v Bratislavě mi našla adoptivní rodiče v Anglii, ale protože jsem měla tuberkulózu, musela jsem s cestou počkat, až se uzdravím. Mezitím však nastal Vítězný únor 1948, a já jsem do Anglie už nikdy neodjela.

Byla jste po válce v Osvětimi?

Ano, ale teprve před čtyřmi lety. Dříve jsem neměla odvahu se tam vrátit, ani říct celou pravdu svým třem dětem. Vzala jsem je s sebou, když už byly dospělé. Chtěla jsem, aby viděly místa, kde je v zemi nejen popel jejich dědečka a babičky, strýčků a tetiček, bratranců i sestřenic, ale také dalšího milionu nevinných lidí. Jiné hroby nemáme.

Nebojíte se, že se jednou holocaust promlčí, že až zemřou poslední žijící svědci, budou mít popírači holocaustu šance?

Určitě ne. Velké tragédie jsou od pradávna stále živé. Snad to tkví v tom, že lidé si o neštěstích povídají stále znova, po generace. Kdo byl v Izraeli a navštívil památník šoa, Jad Vašem, nemůže zapomenout. Tam jsou zaznamenány nejen globální události, ale jednotlivé lidské osudy jsou tam natolik čitelné, že je nelze jednoduše popírat. A není to pouze místo, které přibližuje lidské utrpení, ale také triumf statečnost těch, kteří byli ochotni vzít na sebe nebezpečí a zachránit své bližní, byť to byli Židé. Je tam dlouhá Alej spravedlivých, stromů vysázených na paměť těch, kteří byli stateční a zachránili byť jediný lidský život. V talmudu je psáno, že kdokoliv zachrání jediného člověka, je to jako by zachránil celé lidstvo.

Mluvíte o svých zážitcích s mladými lidmi, aby se zlo, které jste prožila, neopakovalo?

Ano, téměř šest let chodím za mladými lidmi do škol, vyprávím jim o jednom velkém neštěstí, ke kterému došlo ve dvacátém století, protože války a ničení lidských životů nejsou ničím ospravedlnitelné. S naší generací odcházejí poslední pamětníci, kteří byli očitými svědky, nevyprávějí vyčtené, ale prožité příběhy. Mladí lidé to chápou, odnášejí si toto poznání do života.

 

Curriculum Vitae
Erika Bezdíčková, narozená v roce 1931 v Žilině, je matkou tří dětí. V padesátých letech začala pracovat v Československém rozhlase v Praze, po přestěhování do Brna byla vedoucí tiskového střediska zahraničních novinářů na brněnském výstavišti, odkud musela po okupaci vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968 odejít. Poté působila jako redaktorka v Technických novinách v Bratislavě. Stále publikuje a pracuje také jako překladatelka.