Začátkem roku už tradičně stoupá obrat v bazarech a zastavárnách.
Stálí zákazníci, ale i ti, kterým nečekaně narostla díra do rozpočtu, jsou ochotni prodat, nebo zastavit, co se dá.
„Nemohu říci stoprocentně, jestli tento rok bude, co do obratu, bohatší než ty ostatní, máme teprve únor. Bazar provozuji dva a půl roku. Nějaké přesné statistice nevěnuji pozornost. Určitá stoupající tendence tu ale je. Navíc spolehlivě každý měsíc poznám, kdy se blíží výplatní termíny,“ usmívá se majitel bazaru Antonín Valíček.
Jak upřesňuje, má bazar svoji stálou klientelu, která se do jeho obchodu pravidelně vrací.
„Jednak jsou to zákazníci, kteří patří do kategorie sociálně slabých a potom různí zahraniční pracovníci. Ti by mi prodali kde co, hlavně mobilní telefony. Těch mám už tolik, že nové nechci,“ říká obchodník. Zboží bere pouze do komise, nebo vykupuje za hotové.
Jít z finanční nouze něco nabízet do zastavárny, do bazaru nebo, jak se lidově říká, do frcu, je ale pro některé lidi určitým stupněm nejhlubšího ponížení.
Snad radši půjčku
„Něco jiného by bylo, kdybych se chtěla zbavit pozůstalosti, kterou nepotřebuji. Ale dostat se do finanční tísně, řešila bych to zřejmě nějakou půjčkou. Jít do zastavárny by pro mě bylo to poslední,“ uvažuje Zdena Chladová z Havlíčkova Brodu.
Přiznává však, že do bazarů chodí ráda naopak levně nakupovat. Nedávno to byl například nábytek na chalupu.
Stálí návštěvníci zastaváren a bazarů se ale podle Valíčka nijak neostýchají. Naopak se beze studu dohadují o ceny, někdy se chovají až agresivně.
„Kompromis se vždycky najde. Nejsem vydřiduch a zloděj, což neznamená, že musím všechno vydržet. Když se to zákazníkovi nelíbí, řeknu mu, že on potřebuje prodat. Já se bez jeho zboží obejdu a hned je klid,“ konstatuje Valíček.
Podobné zkušenosti má i zastavárník Marcel Nulíček. Ten se za dobu své praxe setkal i s případy, kdy zákazník byl ochoten v jeho obchodě dokonce svléknout vlastní kabát a nabízet ho k prodeji.
