První lyže na Novoměstsku vyrobil zdatný truhlář Adolf Slonek v roce 1892 v Rokytně. První lyžařské závody pak byly uspořádány 2. února roku 1910. Tehdy v nich zvítězil místní rodák Karel Mrkvička. Tomu přirostl bílý sport k srdci natolik, že se stal vedoucím lyžařských kurzů, velitelem tratí, rozhodčím a posléze i předsedou Sportovního klubu.

Prvních závodů se kromě mužů zúčastnila pouze jediná žena. Byla jí Marie Gregorová, která mezi silnějším pohlavím obsadila krásné páté místo. Poslední ze závodníků měl o sedm a půl minuty horší čas než ona. Tento závod byl v Novém Městě na Moravě sice první, ale na tu pravou Zlatou lyži si museli fanoušci lyžování ještě pár let počkat.

Zlatou lyži Českomoravské vysočiny založil Josef Jílek. Traduje se, že vysázel na jedné valné hromadě deset zlatých dukátů na stůl Karla Hlaváče, ředitele panství novoměstského, který Jílkovi několikrát vyčítal, že se Vysočině odcizil. Z těchto deseti dukátů pak vznikla trofej pro nejlepšího lyžaře – zlatá lyže.

Poprvé se tento závod jel až v roce 1934 a vítězem se tehdy stal Bohuslav Musil ze Sportovního klubu Nové Město na Moravě. Startovalo se u turistické chaty na Harusově kopci. „Každý takový závod byl velkým svátkem nejen pro Nové Město. Byl o něj takový zájem, že byly do Nového Města z Brna vypravovány zvláštní vlaky,“ připomenula Jana Černá.

Místo startu se během let měnilo. „Já si pamatuji, že za mého dětství byly start i cíl na Vratislavově náměstí, na silnici mezi parkem a školou. Tehdy byla frekvence dopravy minimální, auta tam skoro nejezdila. A byl také dostatek sněhu. Startovalo se před školou, a pak závodníci jeli Školní ulicí nahoru k sokolovně a tam se tratě podle délky rozcházely do polí a k lesu. Závodníci pak jeli okruh a vraceli se zpět na náměstí, kde byl cíl,“ popsala Jana Černá.

„Pořád mám ještě v živé paměti závody v roce 1949, kdy jsem chodila do první třídy. Startovalo se v sobotu dopoledne, to byl tehdy pracovní den. Lidé se museli přizpůsobit závodním tratím, kdo potřeboval do města, musel Školní ulici obejít, aby nezničil stopy. Někteří tam ovšem museli, na stopy ale dávali veliký pozor a úzkostlivě je překračovali. Žádný pravověrný Novoměšťák totiž nikdy nestoupne na vyjetou stopu. Natož na stopu připravenou pro závody,“ dodala Jana Černá.

Stejná pravidla platila i pro děti. „Tehdy nás učila paní učitelka Stejskalová, která byla velkou novoměstskou patriotkou a příznivkyní sportu a závodů, protože její dcera, zeť i vnuci lyžovali závodně. Nám prvňáčkům vyprávěla o tradici novoměstských závodů, a když po jedenácté hodině končila škola, tak nás paní učitelka doprovodila před školní budovu, a ty z nás, kteří museli jít domů přes Školní ulici, zavedla až tam a po jednom nás posílala a kontrolovala, jestli trať opravdu překračujeme. Důsledně dbala na to, abychom ji nepoškodili, a taky abychom se nepletli pod nohy závodníkům,“ přidala další ze vzpomínek na novoměstskou Zlatou lyži Jana Černá.

První ročníky byly pojaty jako závod sdružený, a to až do roku 1971. V roce 1972 se pak závod rozdělil na dvě části. Závody v běhu na lyžích, čili část druhá, byly poprvé označeny jako mezinárodní. A o rok později byl novoměstský závod poprvé zařazen do mezinárodního kalendáře FIS. Zlatým písmem je do historie závodu zapsán i rok 1981. To byl v rámci Zlaté lyže poprvé uspořádán závod Světového poháru.