„Dne 14. března 1939 jsme s napětím naslouchali před polednem rozhlasu, očekávajíce rozhodnutí učiněného v tajné schůzi slovenského sněmu konané po návratu Dr. Tisa z Berlína ze schůzky s Hitlerem. Dočkali jsme se smutného výsledku. Slovensko se odloučilo od ČSR a vyhlásilo samostatný Slovenský štát, který vzápětí potom dal se pod ochranu Německa. Ačkoliv jsme s tímto vývojem událostí po soustavném štvaní vídeňského rozhlasu v české a slovenské řeči: „Prafda fítězí“, počítali, otřásla námi tato zpráva přece hluboce,“ stojí zapsáno v pamětní knize Bystřice nad Pernštejnem.

Večer téhož dne přinesl další znepokojivé zprávy. Lidé napjatě poslouchali hlášení rozhlasu. „Ohlásil, že president Hácha odjel na pozvání kancléře Hitlera do Berlína a později ještě, že u Mor. Ostravy překročilo německé vojsko naši státní hranici. Ráno ozývala se již němčina v našem rozhlase, po chvílích ozývaly se varovné výzvy, aby německému vojsku, které obsazovalo naši republiku, nebyl kladen nikde žádný odpor. Při tom vyhrávala hudba německé vojenské „marše“,“ zní další část zápisu v bystřické kronice.

A přišel další den – 15. březen. Tragické události se dotýkaly všech, malých i velkých. „Děti ve škole seděly tiše, zamlkle a upíraly na své učitele tázavé pohledy. Bylo těžko je potěšit, když samým učitelům bylo tak zoufale hořko. Lidé po ulicích chodili jako zmatení. Tvořily se skupinky, v nichž se vyslovovaly nejrůznější dohady, ale nikdo nic určitého nevěděl. Odpoledne kolovaly po městě pověsti, že německé vojenské oddíly postupují k nám od Brna, a že dosáhly Nedvědice. Nebylo na tom slova pravdy,“ popisuje náladu ve městě tehdejší kronikář.

Vyšlo také zvláštní vydání novin, které zvěstovalo zprávu o zřízení protektorátu. „Každý soudný člověk cítil, že je konec našeho samostatného státu, svobody českého národa, a že dříve či později nás očekávají věci mnohem horší. Byly to chvíle zoufalého bolu, jež vyžadovaly pevných, přímo železných nervů. Bylo nutno skleslé mysli potěšit, zoufale povznášet a povzbudit. Jen někteří škůdci republiky z českého národa se nemohli dočkat příchodu německé armády. Těšili se, že nastane všude „pořádek“ a slibovaný „blahobyt“ a mnohý z nich si činil naděje, že si s jinými vyrovná své osobní účty. Každý z nich se hned prozradil usměrňovanými pohledy, ironickými otázkami a odpornou kritikou pořádků v první republice. 15. březen 1939 a zřízení protektorátu tak mnozí proklínali. Ale byli i někteří, kteří viděli dále, ba dokonce projevili v kruhu nejbližších známých i jakýsi druh zahořklé radosti nad tímto ztřeštěným aktem a hrubým porušením mezinárodního práva Německem. Očekávali, že tato událost otevře státníkům světa, zvláště pak napáleným státníkům zapadlé oči, že to nebude poslední akt násilí, že budou následovat další a nakonec, že z toho český národ vyjde dobře, že pravda zvítězí,“ uvádí kronikář.

Do Bystřice německé vojsko nakonec dorazilo až dlouho po osudném 15. březnu 1939. Přesto se i tamní obyvatelstvo muselo přizpůsobit novým poměrům a jeho život se změnil. „Naše město zůstalo uchráněno německé posádky až do r. 1945. Brzy jsme však pocítili následky německé ochrany. Když počátkem září 1939 zahájilo Německo tažení do Polska nevěřilo zřejmě poměru v protektorátu. V den zahájení školního roku přijíždí ráno nákladní auto, zastavuje na náměstí a za chvíli přivedla německá eskorta Aloise Obršlíka, oblast. montéra ZME a Jana Suchého, zaměstnaného v továrně ve Víře, kteří byli zatčeni a odvezeni jako rukojmí. Několik týdnů se nevědělo o jejich osudu. Pak došla od nich zpráva, že se nacházejí v koncentračním táboře v Buchenwaldě. Jinak zajížděli k nám členové německého četnictva z Nového Města na Moravě nebo gestapo z Jihlavy, řidčeji z Brna. Často někoho honili, ale vždycky obešli obchody a skupovali co se dalo. Bývali vždycky ověšeni množstvím balíčků a balíků. Obešli i řeznictví a hostince, dobře se najedli a napili a jeli. Po lístcích potravinových se jich nikdo nedovolil zeptat,“ poznamenává tehdejší kronikář.