„Sleduji olympiádu. Nejvíc rychlobruslení a hlavně biatlon. Nezapřu, že jsem z Nového Města,“ říká, oči se jí při tom rozzáří. A ne naposled. Stará dáma v šatech s kytičkami a stříbrnými vlasy sčesanými do úpravného drdůlku je pozitivní bytost. Bystrou mysl by jí mohl závidět leckdo mnohem mladší.

Když vypráví, myšlenky plynou s lehkou samozřejmostí. Má bohatou slovní zásobu, jemnou náturu. A znalost němčiny, ruštiny, trochu i angličtiny.
Když přijde řeč na srovnání dnešní doby a období mezi světovými válkami, je trochu v rozpacích. „Lidé tehdy neměli co na sebe, neměli co do sebe, ale měli k sobě blíž, byli k sobě upřímnější, víc si pomáhali, zdá se mi,“ zamyslí se. Bylo hodně práce, málo zábavy.

Paní Šedá pochází z Petrovic, dnes příměstské části Nového Města. Její rodina hospodařila na polnostech. Blaženka se narodila jako poslední z osmi dětí. Benjamínek. „Tak tak,“ usmívá se. Silná vzpomínka z dětství je určitě na 17. červen 1928. Do Nového Města přijel prezident Tomáš Garrigue Masaryk „Dědeček Bukáček byl pověřen, aby nabídl chléb a sůl. K tomu si chystal krátkou řeč. Když pan prezident k němu přistoupil, dědeček ze sebe nemohl dostat slova, tak silná to byla chvíle, tak silné setkání,“ vzpomíná na okamžiky, kdy byla ještě školačkou.

„To ale není všechno. Když ze sebe pár slov přeci jen vypravil a panu prezidentovi nabídl krajíc, najednou si uvědomil, že pecen není nakrájený. Hbitě sáhl do kapsy, vytáhl kapesní nožík a kus odkrojil. Pak se nožík celé roky v rodině schovával jako velká cennost,“ vypráví historku. Automaticky se nabízí otázka, jak by porovnala prvního československého prezidenta s tím současným, českým. Chvíli nic neříká, hledá slova a pak jen podotkne - rozdíly jsou velké.

Jako učitelská praktikantka začínala ještě před válkou. Vždy pak učila na „měšťance“, jak dnes říkáme druhému stupni základní školy. Aprobace čeština, posléze ruština, zeměpis, dějepis.

„Přišli Němci, musela jsem se učit němčinu. Přišli Rusové, tak honem ruštinu. A když bylo po Listopadu 1989, říkala jsem si, že by bylo dobré naučit se anglicky.“ Každý den si dala za úkol přesnou dávku slovíček. „Ráno jsem se vzbudila a pamatovala si jen tři. Šlo to ztuha. Nevíte proč?“ položí bezelstnou otázku.

Dodnes moc vzpomíná na své žáky. Na školní výlety po republice, kdy po prohlídkách hradů a zámků nesmělo chybět koupání. „To byly tak hodné děti! Měla jsem je ráda. A když přece jen občas někteří kluci zazlobili, člověk se jich měl chuť zastat.“

Paní Šedá pravidelně sleduje televizní zpravodajství, dokumenty o přírodě a poslouchá rádio Proglas. Vždy se těší na pořady o současném papeži. „Je tak lidský. Přesně na něj sedí přídomek senza papež. Umí potěšit,“ usmívá se hned, jak o něm promluví.

Měla hezké manželství, peněz bylo jen tak akorát na opravu domku, i tak jim nic nechybělo. Muž jí ale zemřel brzy, v roce 1983. Jediná dcera je lékařka, pracuje jako kardioložka na klinice v Brně u svaté Anny. „Táta ji měl tendenci rozmazlovat, to já byla přísnější, chtěla jsem, aby z ní něco bylo,“ říká.„Nedávno jsem se jí ptala, jestli by šla studovat něco jiného než medicínu, kdyby mohla vrátit čas. Odpověděla, že ne. Je dobře, že má své povolání jako životní náplň a do nemocnice nechodí pouze do práce. To by bylo špatné,“ přemýšlí nahlas stará paní.

Co ona? Zvolila před víc jak osmdesáti lety dobře? „Ano. Byla bych zase učitelkou.“ A co je podle ní v životě zásadní, aby se člověk mohl dožít tak požehnaného věku? „Důležité je nejen tělo, ale ve stejné míře taky duše. O tu je potřeba dobře pečovat,“ je přesvědčená paní Šedá.

Více k tématu o nejstarším obyvatelích Vysočiny se dozvíte v dnešním vydání Deníku, tedy v úterý 27. února.