„Věnujme se lidem s tělesným postižením a lehkou mentální retardací, nově také klientům s autismem," vysvětlila sociální pracovnice Kociánky Monika Doskočilová. Na festivalu centrum prodávalo výrobky z hlíny, prezentační stánek doplnila i ukázka modelování přímo na místě.

Tvořivé činnosti se ve žďárském kulturním domě ujali sami klienti Kociánky. „Modeluji jehlan na Vánoce, bude takový prořezávaný. Pracujeme se šamotovou hlínou. Ráda vyrábím hodně velké věci, ale výsledek se bude ještě vyvíjet," popsala jednatřicetiletá klientka Kociánky Jana.

Ve stacionáři doslova vyrostla. „Chodí k nám od své první třídy," potvrdila Monika Doskočilová.

Jana je podle svých slov v Kociánce spokojená, nabízí se jí tam mnoho činností. „Mám ráda sport. V Kociánce se mohu věnovat atletice, házím diskem a oštěpem. Zvládnu dohodit čtyři metry šedesát," popsala klientka.

„Nejraději ze všeho ale právě modeluji. Pracovní dobu máme od půl osmé do dvou hodin. Na těch největších kusech pak pracuji i čtyři dny," uvedla Jana.

Po vymodelování musí dílo projít procesem schnutí a zhruba po třech týdnech se vypálí. „Záleží na tom, jak je výrobek velký," upozornila výtvarnice.

Tvorba výrobků z hlíny je pro klienty stacionáře oblíbenou terapií. „Šamotová hlína, se kterou pracujeme, nám vyhovuje především z toho důvodu, že výrobek nemusí být precizně zpracovaný, a přesto vypadá velmi hezky. Na rozdíl od keramické hlíny také nepraská, i když jsou dílka větší," popsala Monika Doskočilová.

Výrobky stacionář prodává například na jarmarcích, případně putují do tomboly charitativního plesu. „Vyrábění pomáhá našim uživatelům se seberealizací. Těší je, když vidí, co krásného se jim povedlo vytvořit. Díky prodeji pak získáme prostředky na nákup dalšího materiálu," vysvětlila výrobní koloběh Doskočilová.

První třída, od níž začala stacionář navštěvovat i Jana, je dolní věkovou hranicí klientů, jež stacionář přijímá. „Naše cílová skupina je od šesti do čtyřiceti let, dílny pak nabízíme lidem od šestnácti do pětapadesáti. Jsme malé zařízení, rodinné, všichni se známe jménem," doplnila Doskočilová.

„Ve stacionáři mám hodně přátel. Líbí se mi, že tam jsou pořád nějaké aktivity. Doma bych toho tolik nezažila," svěřila se Jana.

„A hlavně bych nemohla dělat s hlínou, která mě fakt hodně baví. Vymodelovala jsem z ní dokonce náš rudíkovský kostel," dodala s úsměvem.