Syn studnického hospodáře Jana Nečase a Kateřiny, rozené Pavlíkové z Cikháje, nezůstal v rodných Studnicích dlouho. Spolu s rodiči se už jako dítě přestěhoval nejdříve do Jimramova a poté do Bystřice nad Pernštejnem. Nakonec se rodina usadila v Novém Městě na Moravě.

Po maturitě na gymnáziu v Litomyšli se Jan Evangelista Nečas věnoval studiu práv ve Vídni a v Praze. Následně pracoval u soudu v Brně, Velkém Meziříčí a ve Vizovicích, kde se také v roce 1877 oženil s Adélou Krupkovou.

Už tehdy byl literárně činný. V podstatě za trest za své písemné počiny byl přeložen do Bohumína. Koncem osmdesátých let působil ve Strážnici a v Telči, poté v Českém Těšíně. V roce 1904 byl jmenován soudním radou v Brně. O pět let později odešel na zasloužený odpočinek.

Pozoruhodný je především jeho život na poli literárním. Překládal z němčiny a polštiny, psal odborné právnické publikace a neméně náruživě se věnoval poezii a beletrii. Z jeho básní dýchá velká láska k rodnému kraji. Není náhodou, že jeho poezie byla v roce 1914 nedílnou součástí novin Ozvěna z Novoměstska.

„Zasněžená vesnička, kudy cesta do ní? Kolem chladných komínů větrové se honí! Ve dne v noci padá sníh, bílý jako křída! Do té vísky najde si cestu jenom Bída!" Těmto veršům rozuměli i obyčejní lidé, vždyť Jan Evangelista Nečas psal právě o nich. „Ku hrudám mého domova duše má ráda se sklání, kde se chléb vezdejší dobývá mozolně z kopců a strání." Básník svým Horákům rozuměl, mluvil jejich řečí, dokázal pochopit jejich strádání a trápení. Rozpoznal ale také krásu a jedinečnost zdejšího kraje.

Jan Evangelista Nečas nebyl pouze básník. Dodnes je mezi znalci zvláště ceněný jeho cestopis nazvaný Pernštýn a poříčí Svratky z Tišnova ku pramenům, který je právem nazýván jedním z prvních průvodců Vysočinou.