Mnoho lidí, a to nejenom těch, kteří se spartakiádních nácviků a následujících vystoupení zúčastnili, na ně však vzpomíná s radostí.

„V pětaosmdesátém roce jsme se spolužačkami chtěly cvičit, ale studovala jsem průmyslovku, kde bylo málo děvčat, a v jiných školách byla všechna místa pro dorostenky zaplněná, takže jsme se už nikam „nevešly“. Tak jsme s děvčaty chodily fandit klukům, kteří cvičili skladbu Svazarmu s obřími kovovými půlkruhy,“ zavzpomínala Jana Poláková ze Žďáru nad Sázavou s tím, že na spolužáky se nakonec všichni jeli podívat i do Prahy.

„Byl nás tehdy ze školy celý autobus, vyučování skončilo dříve a všichni zúčastnění to brali jako velký zážitek. Kluky jsme se spolužačkami sice jenom zahlédly, přímo na ploše se nám je bez dalekohledu nepodařilo identifikovat, ale vystoupení bylo krásné, stejně jako ta ostatní. Jen jsme všichni měli co dělat, abychom se mezi tolika lidmi neztratili a našli náš autobus, to víte, sedláci ve městě,“ popsala s úsměvem žena, která však odmítá, že by studenti spartakiádu brali jako nepříjemnou povinnost.

„Bylo nám nějakých šestnáct nebo sedmnáct, většina z nás na spartakiádě cvičila už jako malé děti, vyrostli jsme v tom, takže jsme ve společném cvičení neviděli žádný politický podtext. Takhle jsme tehdy vůbec neuvažovali, bavilo nás to a co vím, tak každý stál o to, aby se dostal až na Strahov,“ dodala Jana Poláková.