Lidé byli tehdy rozčarováni z předchozích událostí. Nařízené opuštění obranných linií a rozpuštění útvarů na mnohé dolehlo velmi těžce. „S hořkostí a vztekem jsme se vraceli v říjnu 1938 z kasáren, kdež jsme narukovali při mobilisaci. Práce nás netěšila, roztrpčení proti Anglii a Francii bylo takové, že se projevovalo nepřátelské smýšlení proti těmto státům. Budou-li Němci s Angličany válčit, půjdeme s Němci! Tak mluvili svorně všichni občané,“ popsal tehdejší náladu kronikář Albrechtic.

O dni, kdy byla v naší republice vyhlášena okupace Německou říší, máme jen velmi sporadické zprávy. A stejně tak o dnech následujících. „Jedním z pramenů dějin obcí, jež nám nejednou poskytuje reflexi k celonárodním mezníkům, jsou obecní kroniky, tehdy vedené pod názvem pamětní knihy obecní. Na rozdíl od bezprostředních záznamů z osmatřicátého však rok 1939 v autentické podobě již zpravidla chybí, pokud ho nestačil kronikář zachytit před nuceným odevzdáním pamětních knih v roce 1940. Retrospektivně sice byly zápisy doplňovány po roce 1945, ale zpětný zápis již může být, a nejednou také bývá, ovlivněn událostmi i politickým vývojem následujících let. Přesto lze několik málo příkladů z regionu uvést,“ poznamenal bohuňovský kronikář Martin Šikula.

Určité informace o pohybu německých vojsk podává například pamětní kniha Žďáru, kde kronikář tehdy zapsal: „14. března večer obsadilo německé vojsko Mor. Ostravu, Vítkovice, Frýdek a Místek; v noci došlo na několika místech k boji. Ráno 15. března vysílal český rozhlas rozkaz hlavního štábu, který nařizoval, aby česká armáda nekladla odpor vstupujícím motorisovaným oddílům německým. Tyto zahájily vstup v 6 hod. ráno, kolem 10. hod. obsadily Prahu a během dopoledne všechna větší města v Čechách a na Moravě. Počasí toho dne bylo úplně zimní, padal sníh, k večeru byla prudká sněhová vánice. Do Žďáru toho dne německé vojsko, jehož úkolem v našem kraji bylo obsadit muniční skladiště u Bílku a Chotěboře a letiště v Hřišti u Přibyslavi, nedošlo. Stalo se tak až po několika dnech.“

Zmíněné zhoršené počasí, které jakoby se chtělo postavit do cesty okupantům, připomínají i další zápisy kronikářů. „Také ještě počátek března byl bez sněhu. Teprve 10. března počalo značněji sněžiti, dne 14. a 15. března nastaly silné vánice a cesty staly se neschůdnými,“ bylo zapsáno v pamětní knize Domanínku.

„Dne 16/3 napadly velké spousty sněhu, které velmi ztěžovaly veškerou dopravu. Avšak již v příštích dnech přijeli do naší obce němečtí vojíni, hledali zbraně. Sebrali několik kusů, mnohé zbraně však občané uschovali,“ doplňuje informace zápis v pamětní knize Křižánek. Německá vojska se na Žďársko dostavila o něco později než do velkých měst Čech a Moravy, kde se „zabydlela“ už 15. března.

Ale i na chudé Horácko si nakonec našli okupanti cestu. „Uviděli jsme německé vojáky 18./3. 1939. Nastěhovali se do Orlovny v Rozsochách a odváželi po několik dní dráhou i auty munici ze skladiště u Křovatek. Chovali se slušně, obyvatelstvo se k nim chovalo nevšímavě a odmítavě. Němci zavedli hned nový pořádek. Vydali nařízení s okamžitou účinností jezdit po pravé straně silnic,“ připomněl kronikář Albrechtic.

Právě zásoby munice byly cílem německých vojáků nejen u Rozsoch, ale také na jiných místech. „Dne 26. března přijela do Domanínku autokolona německých vojáků s nákladními vozy Škoda. Ubytovali se v místním hostinci a vozidla měli vždy přes noc na dvoře státního statku. Po tři dny odváželi střelivo uskladněné ve voj. boudách v lese „Pičulínu“,“ potvrdil další z míst kronikář Domanínku.

Jedinou politickou stranou, která byla v době Protektorátu Čechy a Morava povolena, bylo takzvané Národní souručenství. Mnozí lidé věřili, že se stane obranou české autonomie. „Za nových poměrů je nutno zanechati všeho politického štvaní, které nám rozhodně ku prospěchu nebylo. Vážnost doby nám ukládá, abychom zapomněli na minulost a všichni se sjednotili. Úkol ten vytklo si Národní souručenství. Při náboru mužů přihlásilo se do Národního souručenství celkem 109 mužů starších 21 let. Tedy všichni, do jednoho. Bez jakéhokoliv přemlouvání ukázali mužové krásnou jednotu. Opravdu potěšující zjev. Rolník – dělník – bohatý – chudý – všichni za týmž cílem, pro národ a za národ,“ zapsal nadšeně v březnu roku 1939 do školní kroniky Mirošova tehdejší řídící učitel.

Opak byl ale pravdou. Národní souručenství odpor proti okupantům neprosazovalo. „Činnost Nár. Souručenství záležela v tom, že každý rok členové zaplatili příspěvek, který vybral člen okresního vedení,“ poznamenal suše kronikář Albrechtic.